Hana Horká v Austrálii

1.díl A-I 2.díl J-N 3.díl O-Ž

O

oceán





Austrálii omývá na východě Tichý oceán/ Pacific Ocean a na západě Indický oceán/Indian Ocean. Tyto dva oceány tvoří před 50% veškerých vodních ploch na zeměkouli. Oceán přináší vítr, který ochlazuje horké počasí na pevnině, a vlny pro surfaře a plavce. Písečné laguny na pobřeží vytvářejí úžasné pláže. My jsme cestovali po východním pobřeží ze Sydney na sever do Hervey Bay a z Melbourne do Sydney. Míjeli jsme malá i větší, více i méně proslulá mořská letoviska – resorty s bělostnými písečnými plážemi zdobenými hřebínky modrých vln s magickými jmény: Noosa Head, Byron Bay, Ballina, Yamba, Woolgoolga, Coffs Harbour, Port McQuarie, Seal Rocks severně od Sydney; jižně od Sydney nás okouzlily Eden a Mallacoota. Teplota moře na severu byla příjemných 24oC, od Sydney dolů pak jen 20oC. Skoro pořád foukal vítr. Jemný písek pod nohama vrže jako sníh.

V městečku Eden jsme navštívili muzeum Killer Whales /kosatek dravých. Byla zde popsána historie velrybářství v Austrálii, které se v této oblasti Twofold Bay rozvíjelo od roku 1828. Od konce 19. století do 20. let minulého století sem každý rok připlouvalo hejno kosatek dravých, které lovily velryby ve spolupráci s velrybáři. Kosatky zahnaly do zálivu velrybu a připluly ke břehu dát velrybářům signál. Ti pak vyrazili se čluny, harpunami a velrybu zabili. Jako odměnu kosatkám vyřízli její jazyk, který vážil až 5 tun, a masité rty. Mrtvé tělo velryby pak vytáhli na břeh a ořezali z něj tuk. Vůdcem hejna kosatek byl starý Tom. V roce 1928 byla zabita poslední velryba a 17. září 1930 byla v zálivu objevena mrtvola starého Toma – vrátil se “domů“ umřít. Jeho kostra byla vypreparována a stala se prvním exponátem muzea založeného roku 1939. Je přes 5 metrů dlouhá. Modré velryby, které kosatky spolu s velrybáři lovily, byly asi 4x větší. V muzeu se píše, že podobná spolupráce kosatek a velrybářů nebyla doložena nikde jinde na světě. V roce 1947 podepsala Austrálie dohodu o zákazu lovu velryb.  

Velryby je možné v Edenu pozorovat v březnu nebo v září, když kolem plují do tropických vod porodit mladé a zase se na jaře vracejí do vod Antarktidy za potravou.  

 

P

pouště



Austrálie je nejsušším obydleným kontinentem. Dohromady zabírají pouště a polopouště 2,3 mil. Km2, což je 44% území kontinentu. Pouště jsou hlavně ve střední a severozápadní části Austrálie, největší z nich jsou Great Victoria Desert, Great Sandy Desert. V létě je zde průměrná teplota 32-40oC, v zimě 18-23oC. Noční teplota v létě neklesne pod 20oC.

My jsme poznali pouštní a polopouštní krajinu Simpson Desert v okolí Alice Springs a Uluru. Nejkrásnější byla z letadla: hnědooranžová plocha se stužkami vyschlých řek a kulatými obrysy vyschlých jezer (v prehistorické době bylo ve vnitrozemí mělké moře), před přistáním řídký porost jednotlivých stromů a keřů připomínal „krajinu“ pikovláčku nalepenou na překližce. Nejkrásnější na poušti je množství drobných, bělavých načechraných obláčků na modré obloze. Nízké kompaktní stavby v polopoušti mají bílé baldachýnové stříšky proti slunci. Pro chůzi v poušti a polopoušti je zásadní dostatek vody – 1 litr na hodinu, pokrývka hlavy, ochranný faktor minimálně 30 a eventuelně moskytiéra proti mouchám. Silnice napříč pouští je úzká, rovná s hrubým štěrkem na povrchu. Na odpočívadlech je suchý záchod a cisterna s vodou – většinou filtrovanou dešťovou, vzdálenost mezi osadami s benzínovou pumpou a obchodem je často přes 100 km. Větrný vír (dust storm) jsme viděli jen jeden malý.

 

Q

Quantas



Quantas (zkratka pro Queensland and Northern Territory Aerial Services) je australská národní letecká společnost. Její bílá letadla, boeingy a airbusy s bílým klokanem na ocase v červeném poli (odtud přezdívka Létající klokan), létají po celém světě. Quantas má sídlo v Sydney a je to druhá nejstarší stále provozovaná letecká společnost na světě (po KLM). Lety na trase Sydney – Londýn začaly roku 1947. Tehdy let trval 55 hodin se 6 zastávkami: Darwin, Singapur, Kalkata, Karáčí, Kairo a Tripolis – trasa dostala příhodné jméno Klokaní cesta. Dnes zvládne Boxing 747-400 vzdálenost téměř 17.000 km za 23 hodin s jedinou zastávkou na doplnění paliva.

My jsme s Quantas letěli na vnitrostátním letu ze Sydney do Ayers Rock ve vnitrozemí. Boeing 737 byl jediným velkým letadlem, které na polním letišti v poušti přistálo a hned se vracel zpět. Zpět jsme letěli australskou nízkonákladovou společností, Tiger Airways, z Alice Springs do Melbourne, kde má tato letecká společnost sídlo. Rozdíl v pohodlí byl citelný: u Tiger Airways jsme museli od letadla k terminálu pro zavazadla jít víc než kilometr pěšky uličkou mezi betonovou zdí a drátěným plotem, „terminál“ pak byla otevřená zastřešená asfaltová plocha obehnaná pletivem.

Létání nám ušetřilo několik dní jízdy autem. Pokud si cestující na vnitrostátních letech udělají check-in po internetu, nemusí být na letišti dřív než půl hodiny před odletem.

 

R

rybaření





Rekreační rybaření patří k nejrozšířenějším australským zálibám. Anglicky se označuje fishing, tedy chytání a následné pojídání ryb, na rozdíl od britského angling, kdy rybáři své úlovky zase pustí na svobodu.  Rybářský prut, vlasec, naviják a síťku je možné koupit na všech benzínových pumpách, stejně jako návnadu, bait, která je k dispozici všude, kde se prodávají čerstvé ryby. Jako návnada slouží zmrazené nebo čerstvé malé rybky. V některých státech je k rekreačnímu rybaření potřeba povolení a i to je možné koupit přímo na místě. Rybaří se v moři nebo jezerech, která mají často sladko-slanou vodu a jsou přílivová. U vstupu na pláže nebo v jiných místech vhodných k rybolovu je vždy velká cedule s barevným vyobrazením ryb s uvedením minimálních rozměrů a počtu ryb, které se smějí lovit.

My jsme rybařili na Smiths Lake, přílivovém jezeře spojeným s oceánem. Nástroje, tedy pruty, síť a loďku, obstaral soused, Polák Richard z Krakova, který do Austrálie emigroval spolu s manželkou v 80. letech. Do důchodu pracoval pro australskou televizi a teď žije střídavě v Sydney a Smiths Lake, kde si postavil třípatrový dům a pronajímá pokoje. Návnadu, 2 velké krevety a 2 ryby mullet/parmice, jsme koupili my. Jezero je dost mělké, z počátku chytáme z loďky, později stojíme nad kolena ve vodě. Můj první úspěch přišel ihned: Richard mi nahodil prut, já ho po chvíli vytáhla a byl na něm první úlovek – tupohlavá ryba flathead (ploskolebec), asi 25 cm dlouhá. Rybaření je snadné, pomyslela jsem si, za chvíli budeme mít dost ryb na večeři pro všechny a pojedeme domů. Ale pak se to zkomplikovalo. Já se sice naučila nahazovat prut i přitahovat zlehka vlasec po vodě, aby se ryba nezalekla a neutekla, ale ryby byly mazanější. Ukázkově tahaly za háček, celou návnadu schlamstly a utekly. Druhou rybu chytil Richard, pak já malého mečouna, který smutně skákal v kbelíku a my se nad ním slitovali, a dál dlouho nic. Nakonec Honzík jednu floundru/platýse, ze které měl šílenou radost, Péťa malou stříbrnou rybku, která posloužila jako další návnada, a to bylo všechno. Při posledním nahození ještě jedna malá flathead. Když došlo na zabíjení, floundru jsme taky pustili, protože byla dost malá a plochá. Náš úlovek se sice ugriloval, ale spíš symbolicky. Než jsme se vrátili, nakoupil Jirka steaky z velkého mulleta k večeři v obchodě, kde jsme koupili návnadu. Další dny jsme už ryby nechytali, Péťa odmítl zabíjet.

Nejchutnější ryby, které se dají v Austrálii ulovit nebo koupit, jsou barramundi. Jsou to dravé ryby, dorůstající běžně do délky 1,2 m. Viděli jsme je v akváriu v Sydney a v obchodě fish and chips.     

 

Ř

řízení



Řízení auta a kola

V Austrálii se sice jezdí vlevo, ale pro Evropany je příjemné počítání vzdálenosti v kilometrech a ne mílích. Silniční značky jako by vůbec nepředpokládaly, že někdo neumí anglicky nebo číst, standardní dopravní značky (ve žluté modifikaci) jsou v menšině; podél silnic jsou většinou pouze anglické nápisy, upozorňující řidiče, co mají dělat a jaká nebezpečí očekávat, např. Form 1 lane, Merge right, Overtaking lane 2 km ahead, Concealed driveways. Další skupina cedulí varuje před únavou za volantem – Stop – Revive – Survive, Sore eyes – power nap, rychlou jízdou – Speeding – no one thinks big of you, Speed camera ahead, Speeding – heavy fines – loss of licence, a samozřejmě před pitím za volantem – Police patrols – targeting drinking and driving. Poslední typ cedulí je svítící.

Zvláštní kapitola jsou práce na silnici. Zde je zřejmé, že jde o státní zakázky, protože v místě práce – kromě výstražných značek – vždy stojí odpovědná osoba s kulatou značkou na tyči, kterou otáčí dle potřeby: Stop – Slow. Takových osob jsme viděli hodně, vždy byly oblečeny tak, aby byly zdaleka vidět a oděv je chránil před sluncem, takže vypadaly otrle, ale ta nuda… Když jsme je fotili, usmály se na nás a zamávaly. Aspoň nějaké vzrůšo. 

Alkohol za volantem je tvrdě postihován, ale řidiči nemusí být úplní abstinenti. Pro mladé nezkušené řidiče platí limit 0,02% alkoholu v krvi, pro řidiče nad 25 let 0,05%. K měření povoleného množství alkoholu se používá termín standardní drink. Definice: je to drink, který obsahuje 10 g alkoholu. Toto množství se zkonzumuje v 425 ml sklenici lehkého piva (2,7% alkoholu), 285 ml sklenici běžného piva (4,9%), 100 ml sklenici vína (12%), 30 ml panáku tvrdého alkoholu (40%). Povolenou míru alkoholu 0,02% dosáhnou mladí řidiči vypitím jednoho standardního drinku, míru 0,05% muži vypitím 2 drinků, ale ženy pouze 1 standardního drinku. Vypitím 1 standardního drinku za hodinu si udržujete stejnou hladinu alkoholu. To sice zní pochybně, ale je dobré, že řidič nemusí mít hodnotu alkoholu 0,00.

 Jízda na kole – cyklistů jsme na silnicích viděli minimálně, stejně jako cyklostezek oddělených od běžné jednoproudé vozovky. Ve městech úplně chybí. Pro cyklistiku na běžných silnicích mluví fakt, že na nich není příliš velký provoz, ale jsou dost úzké a předjíždění cyklisty může trvat kilometry. Na úsecích dálnic s vyznačeným pruhem pro cyklisty (cyklisti smějí jen na některé dálnice) bych nechtěla jet ani ve snu, vražedné jsou všechny připojovací proudy pro auta. Zákon povinně přikazuje všem cyklistům nosit helmu.

 

S

surfing

Australské pláže, pokud nejsou v hlubokých zálivech, tvoří ideální podmínky pro surfing, protože jsou na nich stále vlny. Naopak plavání zde je nebezpečné z několika důvodů. Hlavně kvůli zpětným proudům, zvaným rips, kdy silný odtok vody směrem od pobřeží může plavce zahnat na širé moře, odkud není návratu; dalším nebezpečím jsou samozřejmě žraloci. Lidé v moři tedy moc neplavou, ale poskakují ve vlnách na mělčině, kde stačí a kde se vlny ještě netříští. Nebo surfují, což je mnohem zajímavější.

Surfing praktikovali ostrované na Havaji od 15. století a v USA a Austrálii byl tento sport popularizován na začátku 20. století. Roku 1914 předvedl na Freshwater Beach (New South Wales) olympijský vítěz v plavání,  Havajan Duke Kahanamoku, jízdu na tradičním dřevěním surfu, vysokém 4,8 m a vážícím 52 kg. K širšímu rozmachu tohoto sportu, který se provozuje na moři s vlnami určité výšky a určitého směru, došlo s příchodem lehkých surfů z laminátu v 50. a 60. letech. V Austrálii se dá surfovat na východním, jižním a západním pobřeží, na severu jsou žahavé medúzy a slanovodní krokodýli. Mekkou australských surfařů je Byron Bay, letovisko na nejvýchodnějším místě australské pevniny, i dnes centrum kultury hippies. V kempu, kde se dá ze stanu jít hned na surfařskou pláž, je v letní sezóně stále beznadějně obsazeno. Přes příznivě počasí a teplotu vody surfaři nosí i zde neoprén nebo aspoň surfařské tričko s ochranným faktorem 50+, kvůli pádům a kolizím se surfem i jako ochranu před spálením. V jižních mořích je neoprén nutný po celý rok. Surfaři jsou většinou soustředěni na kraji pláže, blízko útesů, kde nehlídá plavčík – surfování na hlídaném pásu pláže mezi plavci je zakázáno. Nejdříve se musí se surfem dostat za rozstřikující se řady vln, pak vyčkat na vhodný okamžik, naskočit na přibližující se vlnu, stoupnout si na surf a jet příčně po vlně. Mistři pak jezdí ve válci, který vlna udělá. Naučit se surfovat trvá roky, i když v surfařské škole se podaří na cvičných surfech chvíli stát na vlně už první den. Chce to úžasnou sílu, energii a vytrvalost.

Z nás surfuje Honzík už několik měsíců, ale je stále začátečník a rád, když se projede po vlně 10 vteřin. Péťa se moc snažil a úspěchem bylo, že na surfu klečel. My ostatní jsme potřebnou odvahu neměli, takže jsme zkusili variantu s bodyboardem. To je umělohmotná deska, na kterou si člověk naskočí, když jede vlna, a po vlně se sveze na břeh. Bodyboard se jako surf připevní šňůrkou k ruce nebo noze, aby neuplaval, a pak se s ním jde nebo se na něm pluje do míst, kde se lámou vlny. Vyčkám, až jde velká vlna, těsně před ní na bodyboard naskočím tělem vleže na břiše, chytnu se rukama jeho okrajů a vlna mě v pěně žene na břeh. Když se vše povede, je to úžasný pocit, “letět“ po vodní tříšti.

 

Š

školy

školy pro zahraniční studenty

Když chce někdo v Austrálii pracovat, musí zde podle australských zákonů studovat. To sice zní ušlechtile, ale v praxi to většinou znamená, že lidé chodí do školy jen z donucení a vzdělávání je tak nepříjemností jak pro studenty, tak pro učitele.

Před získáním studentského víza s pracovním povolením musí žadatel zaplatit školné a doložit zdroj financování svých nákladů v Austrálii (výpisem z účtu, kopií daňového přiznání rodičů s prohlášením, že má k účtu rodičů dispoziční právo atd.). Školy, ze kterých může vybírat, jsou jazykové školy, vyšší odborné a vysoké školy, které se samozřejmě liší školným. Nejlevnější jsou jazykovky s převážnou částí klientů z Asie.  Michal Šesták, imigrační agent, který českým studentům zajišťuje pobyt v Austrálii, říká: „Lidé do Austrálie nejezdí za vzděláním. Nesmí sem člověk přiletět s iluzí, že se na těch školách něco naučí. Když máme jednou za rok v Čechách veletrh australského vzdělávání, říkám: přátelé, to je Mickey Mouse College, od toho neočekávejte nic víc než první semestr vysoké školy roztažený do dvou let. Na druhé straně ti studenti jsou v Austrálii, starají se sami o sebe, postaví se na nohy. My máme cestovní kancelář, takže vím, že jezdí na Fidži, Vanuatu, Bali, lyžovat na Nový Zéland. Pokud chcete studovat, máte k dispozici státní vyšší odborné školy plné Australanů, ale už jsou třikrát tak dražší. A to je potom na zvážení, jestli zaplatit pět tisíc za státní vyšší odbornou školu, dva tisíce za tuto špatnou školu nebo sedm tisíc za vysokou školu.

Teď platí nová víza, takzvaná ,,485 subclass“, a ta umožňují všem studentům, kteří v Austrálii dokončí dvouletý diplom v čemkoli, podat si žádost o osmnáctiměsíční neomezené pracovní vízum. Pokud si tato osoba v té době najde práci ve svém oboru, získává trvalý pobyt. To tady nikdy nebylo a studenty to sem teď hodně táhne.“

 

T

túry

 

Túry/tours

Turisté přijíždějí do Austrálie na omezeně dlouhou dobu. Průvodce (kniha) radil, že na detailní poznání Austrálie je třeba nejméně půl roku. Tolik času však mají jen profesionální cestovatelé nebo dobrodruzi na volné noze. Většina turistů má na nevyhlášenější místa měsíc až dva. Backpackers (baťůžkáři) se přesunují z místa na místo, existuje pro ně speciální síť ubytovacích zařízení i cestovních kanceláří. Trasu si backpackers většinou naplánují a zarezervují několik měsíců předem z klidu domova, spolu s letenkami. Cestovní kanceláře zajišťují kompletní servis. Letáky o možných túrách jsou vyloženy na poličkách v každém hotýlku, takže i nerozhodnutí nebo váhaví si mohou vybrat. Výhodná je cena, skupinové slevy i služby, často zahrnující všechno: ubytování, stravu, vstupy do národních parků, odborného průvodce i přesuny. To se vyplatí zejména v místech bez rozvinuté turistické infrastruktury.

My jsme si takto zařídili třídenní výlet na Uluru od firmy Adventure Tours Australia. Orientuje se na méně movitou klientelu z řad odolnějších cestovatelů, většinou mladých, který jsou ochotni spát ve spacáku ve stanu nebo v hostelu. Naše túra, 3 Day Uluru Safari, byla pro 24 osob, což je kapacita menšího terénního autobusu s vlekem na batohy. Výlet vedla průvodkyně Kate. Nabrala účastníky v hotelech, řídila autobus a zároveň do mikrofonu vykládala o místech, kudy jsme projížděli, nebo pouštěla příhodnou hudbu, po výstupu z autobusu nás vedla prohlídkovým okruhem a vyprávěla o historii, po příjezdu do kempu bleskově vybalila z přívěsu mražené jídlo a na kempovém grilu uvařila večeři nebo oběd, když nás mezitím ještě odvezla k bazénu. Sama do bazénu skočila oblečená, tak zároveň i vyprala. Zavedla přísný režim a za kázeň nás odměňovala sklenkou šampaňského, sušenkami nebo koláčem. Bylo to jako na skautském táboře. Spali jsme ve stanech s podsadou, dvěma lůžky s molitanem a moskytiérou na obou stranách, což bylo příjemné kvůli větrání i pozorování hvězd ze spacáku. Účastníci paralelní levnější túry měli ke spaní swag, zarolovanou přenosnou postel (spacák), který rozhodili kdekoliv na zemi. Tím, že nás 24 cestovatelů bylo dohromady dnem i nocí, se z nesourodé skupiny Němců, Holanďanů, Francouzů, Kanaďanů, Korejců a dalších národností společných snášením útrap cesty stala parta a závěrečné skupinové fotografování bylo až dojemné. Pro mě byl pobyt v této cestovatelské komunitě jedním z nejautentičtějších zážitků.   

 

U

Uluru



Uluru je nejznámější turistická destinace, ikona Austrálie. Je magnetem všech turistů; z Australanů, se kterými jsem mluvila, ale Uluru nenavštívil skoro nikdo. Co je doma, na to je čas.

Uluru, známé také pod anglickým jménem Ayers Rock, Ayersova skála po Sir Henry Ayers, premiérovi státu Jižní Austrálie v letech 1872-3, je druhý největší monolit na světě, pískovcový útvar ve středu australského kontinentu v Severním teritoriu. Monolit se zvedá do výše 348 m od okolní rovinaté krajiny a do země je prý zapuštěn až 5 km. Je 3,6 km dlouhý a 2,4 km široký. Geologické stáří je 600 mil let, vznikl horotvorným procesem – vytlačením písků a slepenců ze dna moře. Odnepaměti zde žili domorodci, Aborigines, kteří zde měli svá posvátná místa. Prvním Evropanem, který spatřil Uluru, byl cestovatel Ernest Giles v roce 1872. Turistický ruch ve 30. letech 20. století z okolí Uluru domorodce vyhnal, ale v roce 1985 byla půda domorodcům australskou vládou navrácena. Od té doby je Uluru na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

Domorodá správa prosadila značná omezení pro turisty. Na některých místech označených sacred site/posvátné místo je zákaz vstupu a fotografování. Přístup turistů je zakázán v době náboženských svátků a vůbec se turisté mohou pohybovat pouze po několika značených trasách, ohraničených dráty, padlými stromy nebo jinými bariérami. Nejznámější je stezka kolem úpatí Uluru, Base Walk. Tato 9,7 km dlouhá trasa vede kolem celé skály. Někde zabíhá do výběžků, kde jsou vidět jeskyně s primitivními malbami, vodopád, studánka. Další místa jsou nepřístupná, směli sem chodit např. pouze domorodí muži, ženy, starci. Trasa vede místy pískem, místy je zde stepní tráva nebo shluky stromů.

Největším lákadlem Uluru je výstup nahoru podle tyčí s provazem, 1,6 km dlouhý. Domorodci výstup neschvalují, nechtějí, aby běloši znesvěcovali jejich posvátnou půdu. Výstup je proto omezen: teplotou (nesmí být nad 30 oC), větrem, denní dobou – nahoru se smí jít pouze ráno do 8 hodin, a náboženskými svátky domorodců. Výstup a sestup trvá asi 2 hodiny.

Při naší návštěvě Uluru byl výstup, prý po mnoha dnech, povolen. Z naší skupiny 24 lidí jich nahoru šlo 7 a říkali, že to byl životní zážitek. Ostatní dali přednost trase kolem Uluru, hlavně proto, že chtěli respektovat přání domorodců. Na trase kolem Uluru jsem řešila morální problém: kam jít si ulevit, když čůrat pod Uluru je totéž jako čůrat v Sixtinské kapli?

Kromě pěšího výletu nabízí Uluru turistům i jiné, komerčnější zážitky. Při západu slunce se všichni turisti (spočítali jsme asi 15 autobusů různého stupně luxusu s různě movitými klienty) shromažďují na jednom místě, odkud se nejlépe fotí změny barev skály v zapadajícím slunci. Čekání si krátí občerstvením – šampaňským plus dalšími dobrotami, odstupňovanými dle ceny zájezdu od stolu s bílými ubrusy, číšníky, plnými talíři a skleněnými skleničkami na šampaňské po vaření na otevřeném ohni. My jsme pili šampaňské z plastových hrnků a přikusovali slané sušenky. Druhý den ráno před východem slunce se celá kavalkáda turistů přesune na jiné místo, Sunrise viewing, příhodné pro fotografování proměnlivých barev za svítání.

 

V

výdaje

 

Přepočítávání a porovnávání cen kazí radost z cestování; jen pár příkladů pro zvědavce. Australský dolar má kurz asi 15 Kč.

Dvojlůžkový pokoj v hotýlku v Sydney  - $ 100/noc 

Let vnitrostátní linkou - $ 130-150

nájem campervanu na týden - $ 680

Třídenní výlet na Uluru (ubytování, strava, doprava) - $ 500/osoba

Třídenní výlet na Fraser Island (ubytování, jeep) - $ 225/osoba

Láhev vína - $ 15

6 lahví piva - $ 16

Jídlo v fast food - $ 6-10

Jídlo v restauraci -  $ 20

Bochník nejlevnějšího chleba - $ 2

Láhev vody 1,5 l - $ 3,5

Letenka Praha-Sydney-Praha – 37.900 Kč (v únoru 2009 nabízena akční cena od 26.900 Kč)

Nejúžasnějším zážitkem spojeným s penězi bylo, že po vložení české karty KB a zadání českého PINu mi z bankomatu vylezly australské peníze i v tom nejodlehlejším zapadákově; kartou šel platit i vstup do národního parku v poušti.

 

W

Wollongong

Australská místní jména přejatá z jazyků domorodců

Tato jména znějí velmi zvukomalebně a exoticky, dodávají australským místům kouzlo: Wadalba, Wagga Wagga, Wangaratta, Wanneroo, Waroona, Warrnambool, Wee Waa, Willunga, Woy woy, Wollongong, Woomera, Wodonga, Woolgoolga.

 

X

xenofobie

Xenofobie

Australané nepůsobí xenofobně. Na cizince jsou zvyklí, stejně jako třeba Spojené Státy i Austrálie vlastně z přistěhovalců vznikla. Totéž se ale nedá říci o československé komunitě, která sem přijela během uplynulého desetiletí. Ne všichni, ale velká většina lidí Indovi neřekne jinak než „indoš“, číňanům a Asiatům pak „šikmáči“. Je to dost překvapující a smutné vzhledem k věku těchto Čechů – většině je kolem třicítky. Člověk by tak nějak čekal víc tolerance. Jasně, možná to tak nemyslí. Ale přesto. Jinak je komunita Čechoslováků (tady se to neodděluje) zdravá a poměrně soudržná.

 

Y

Yarra

Yarra je jméno řeky, v jejímž ústí vyrostlo město Melbourne. Pochází z jazyka domorodců podobně jako další exotická jména Yagoona, Yarramalong, Yarrawonga, Yerrinbol, Yankalilla.

 

Z

zvířata



Před milióny lety se australský kontinent oddělil od ostatního světa, a izolace vedla k přežití mnoha zvířat, která se jinde nevyskytují. Kromě již zmíněných unikátních druhů jako pštros/emu, ptakopysk/platypus, ježura/echidna, klokan, koala, dingo, žije v Austrálii množství papoušků a jiných ptáků, dále pelikáni, vodní tvorové: delfíni, velryby, kosatky, tuleni, tučňáci, ryby a menší vodní živočichové; hadi, leguáni, pavouci, kobylky a jiný hmyz. Nás okouzlil poloochočený possum černoocasý, 40 cm vačnatec, který chodil večer žebrat brambůrky, a další vačnatec vombat/wombat obecný, šedý medvídek asi 1 m dlouhý vážící do 30 kg parazitující v kempu.

Přítomnost zvířat v okolí se na silnicích označuje žlutými kosočtverečnými značkami s černým vyobrazením příslušného zvířete nebo zvířat, nejčastěji jde o klokany, koaly, emu, vombaty, ptakopysky nebo krokodýly. Nezapomenutelnou cedulí je Fauna crossing.

Zvláštním případem jsou žraloci. Jsou považováni za největší nebezpečí australských vod a příběhy o sežraných/ohrožených surferech, plavcích nebo učitelkách jsou na prvních stránkách novin. Faktem je, že moře je jejich království a člověk to musí respektovat. Statistiky z let 1980-1990 však nejsou tak pesimistické: žraloci zahubili 11 osob, zatímco krokodýli 8 a na následky včelího bodnutí umřelo v Austrálii 20 lidí.

 

Ž

životní sen

Australský životní sen

Australský sen je mít velké terénní auto a vyrazit s ním do přírody, říká Michal Šesták, asi nejúspěšnější Čech v Austrálii. Do Sydney přiletěl sotva dvacetiletý na začátku devadesátých let a za dobu, co tu je, se mu podařilo vybudovat menší impérium. Největší česko-slovenskou cestovní kancelář (australiaonline), která zároveň zajišťuje víza a shání školy, dále Šesták vlastní českou hospodu v Sydney, právní poradnu, firmu na import z Česka a ještě asi další dvě společnosti. Kromě toho australského si splnil i sen americký – sen o úspěchu.

 

Poznámka

na závěr

Jet lag - únava a nespavost vyvolaná cestováním přes několik časových pásem mě postihla po návratu do Čech. Desetihodinový rozdíl mezi Sydney a Prahou mi skoro týden nedal v noci usnout a ve dne jsem byla jako mátoha. S měsíčním odstupem bych do Austrálie jela hned znovu. 3.3.2009


Zapsala Hanka H, fotila Hanka H & rodina. Do webu srovnal Hynek

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:


 


Na hlavní stránku HaHy