Norsko - země slunce

Můj milý elektronický deníčku, norský třešňový sýr jsem domazal, z pětiset norských fotek 230 vymazal, krémem proti slunci se už jako v Norsku mazat nemusím. Je tedy čas, abych se ti svěřil, jak to v té severní zemi bylo.
Jestli čteš na internetu o chladné a deštivé zemi, tak tě musím sdělit, že naše dojmy jsou opačné. Povím ti, jaké byly, a přidám cestovatelské poučení a rady, i Hana přidala komentář:
 
   

1.7.2008

"Jéžišmarjá, já nemám spacák" pravil v 17:30 Karel T. a jal se volat spolehlivé expresní dopravní službě MANŽELKA. "To snad ani nebude potřeba", říkal jsem si v duchu, když jsem viděl tu hromadu tašek, krabic, kol, helem, spacáků, stanů, karimatek, hrnců, igelitek, brašniček, židliček a plynových bomb, "to se tam i tak nevejde".
Společným kompresním úsilím se to povedlo. Stejně tak (i když se nám na dálnici stavěl do cesty vrtulník) se Drťajzovi s mikrobusem a Michalovi s Mondeem podařilo dojet do Německé Rujány po půlnoci a natrajektovat se.
 


 

2.7.2008

Po cestě na podlaze se psy a Poláky jedeme Švédskem, jedeme Norskem. Cesta je zpestřena stáním v koloně, esemeskováním kde kdo je, koupáním v jezeře, stáním v koloně, strkáním do řidiče, aby byl bdělý, saunováním v autě, kde se topí, aby se odlehčilo chlazení motoru při stoupání.
Za Lillehamrem v Svingvoll vystupujeme z auta a děkujeme všem nám známým bohům, že jsme dojeli.

A dojeli jsme za světla. A můžeme jít večeřet. A nevadí že je hodinu před půlnocí. Čelovek není třeba. Naopak ve stanu je třeba zatáhnout oponu spacáku, aby byla tma.

Poučení: Vůbec nevadí, že jsme se to v zeměpise učili, stejně tě noční světlo překvapí.

 

3.7.2008

Cink cink, bé, bééé, béééé. Budí nás stádo ovcí na tábořišti-veřejném pozemku (v Norsku povoleno!). Spěchu není třeba, dnes nás čeká jen 45 km. Po odlovení prvního pokladu (geocaching) nás v záři slunce věrné mouchy doprovází na náhorní plošinu a lehoučce houpavou cestu Peer Gynta. Lehce ostromená krajina s modrými jezery skutečně láká k toulkám. Sjíždíme se a u jezera si užíváme příjemné vody. Protože je času dost, jedeme celou cestu Peera G. Nahoru na louku a pak už sjezd do Dalsetra. Teď už to půjde lehce, vždyť je to dolů, podél řeky. Jak jsme naivní po zkušenostech s ODPRDOS. Pod Skalbu klesáme pod přehradní hráz. Musíme se vyšvihnout nahoru:
Támhle za tou zatáčkou už bude menší stoupání.
Prd. Dobře, tak támhle za tou.
Prdlajs. Dobrá, tak támhle v lese.
Nikolivěk. Tak tamhle ve vsi.
Ještě né. Tak u Hany. Konečně. Proboha, do Vinstry ještě 25 km
(a pak ještě 11!).

Poučení: 45 kilometrová rozjezdová etapa může být dlouhá i 112 kilometrů.

 
   

Tráva je nutná (Skei)

Peer Gynt

chodil i do hor

Schránkové středisko
také s trávou

Kostelík a

hřibtov v Kvikne

 

4.7.2008

Nejčastěji žijí v horách, číhají podél cest, anebo se skrývají pod mosty. Jsou velcí, velmi silní, ovládají primitivní škodlivá kouzla a většinou požírají lidi (wikipedia). Ano, jsou trollové a my dnes pojedeme po jejich žebříku!
Jedeme auty a zastavujeme se prakticky jen u vodopádů a divých řek. Nedočkavá část se vykoluje z přívěsu trochu (40 km) dříve než Michalova část. Obědváme pod nejvyšší souvislou stěnou Evropy, trollveggen vysokou 1100 m a převisem 50m, my přidáváme ještě rekord 29°C.
Máme před sebou nejtěžší část, lehké stoupání lesem, takové ty "ručičky", které se vynořují z asfaltu a chytají a přibržďují kolo a furt.
Když jsme pod trollím žebříkem, Trollstigen (po zimní přestávce se otvírá v květnu), máme vyhráno. Silnice se sice zvedá ale je stále se na co dívat: klikatící se cesta, která je přetínána bílými vodopády, těžce se otáčející autobusy ve vracečkách (sousedka z MB o tom vyprávěla jako o hrůzném zážitku), mlha nad mostem, Třetina s fotoaparátem, na vrcholku pak Milan skotačící v ledovcové vodě. A když ve vrcholovém pokladu (cache) je malý troll, nemá to chybu. Obrovská nádhera, kterou jinde neuvidíš, cesta autem nebo dokonce autobusem? Je mi těch lidí líto. V následném sjezdu nás Hana povzbuzuje (je už 19:00), ale když je tolik světla, není účinek slov tak silný, "Dyť je vidět". A vidíme sněhové pláňky, ovečky, jahodové plantáže... Večeře v kempu je "tradičně až před desátou".

Poučení: Zařekni se, že vodopády NEBUDEŠ FOTIT. I po té jich vyfotíš dost, nejde to vydržet.

   

Náš most ve vodní tříšti

Klikačka

Michal fotí s kolem

V pravé ruce je KOZEL

Krajinářské ovce

Nepřimodřeno

 

5.7.2008

"Budíček! Vstávat! Hop! Hop! Hop!" - nevolá Hana, to si říká každý sám, abychom včas společně dojeli na trajekt. Michal potřebuje, abychom v 9:00 opustili kemp, a tak včera pravil, že v 8:45 musí poslední cyklista odjet.Betonový troll s dřevěným trollátkem
Shromažďujeme se u trajektu včas. Jen maličkost, není to on, ten náš je o 4 km dál. Najíždíme v pohodě na trajekt, jen Drťajz na něj naskakuje prakticky současně se zvedající se přídí (potřeboval si něco koupit v sámošce).
Stoupání, koupání, výhled na orlí stezku a fjord u Gerangeru. Tady nakládáme kole a dojíždíme do 1040 mnm. Výjezd na Dalsnibu 1476 mnm. Ještě, že nás vyvezli, vystoupat z nuly na 1040 na deseti km, to už bych nahoru na Dalsnibu nejela.   Výhled stojí za to, kyčovitost k němu patří.
Po cca 20 asfaltokilometrech uhýbáme na Aljašku. Nejdříve křivolaké břízky, pak obry rozházené kameny po obrovském ploše, jezera, sníh, led. Nádhera, ale stále stejná a den se krátí, i teplo vypadá jinak a Hynek s Hankou zastavují a fotí....  
"Támhle ty sloupy vypadají jako vlek." A ono jo. Že tam ale budou jezdit rolby, to nás překvapilo. Následuje sjezd jako výtahem, jen se ta kabina trochu houpe. Dýchá na nás teplo, zima, teplo.
"Do dvojic a do dvojřadu!", posloucháme Karla Táchu v radostném tušení. Ano odtrhl si od úst, pokrátil svůj příděl a každá dvojka dostala pravou kralupskou škvarkovou placku.

Poučení: obsah krabičky sirek, spadlé do čaje po nedbalé instalaci stolku z banánové krabice, již neplní svůj původní účel (ani po vyschnutí).

   

Milanův chléb po střetu s
plynovou bombou

stoupání na Dalsnibbu

Dalsnibba

"Aljaška"
 

6.7.2008

Jako bonus k snídani jsme měli od vegetariánky Lucie ČOČIBR, čokoládu s čili a ještě brusinky. Ovocný trend pokračoval i na cestě, protože moje Hanky sběračky našly lesní jahůdky. Během odpočinkové jízdy k fjordu ještě vidím pole malin, které je vysázené jako vinice.
"Týjofka, to je trolů, jé-tady je mají na chňapkách, a tady jsou roztomilí sobíci, koukej na ty origoš norské čepice..." tak tohle všechno jsme nadšeně vykřikovali při návštěvě informačního střediska v prodejní části. Ale po invazi pěti autobusů prcháme k fjordu. "Né, počkej, já si ještě skočím na WC". Dobrá, tak po krátkém zdržení prcháme k Innfikfjordu, ve kterém smáčíme svá těla. Voda na jeho začátku (nebo konci?) není vůbec slaná.
To proto, že do ní vtéká voda z ledovcové řeky. Než ale k ledovci dojdeme, navštěvujeme kostelíček v Loenu. Poprvé jsem v kostelíku s kamny, topením pod lavicemi a zavěšeným modelem lodi s připravenými děly. Loen je vůbec zajímavé město. Již před narozením Krista zde byly usedlosti zemědělců (a v roce 2008 od nich Hanka koupila jahody). V letech 1905 a pak 1936 zde došlo k tragédii, kdy obrovský kus skalního masivu vzedmutou vlnou jezera zničil vesnice Nesdal a Bødal, zemřelo 135 lidí včetně výletníků na parníku. Kousek od tohoto místa jsme tábořili. K mytí bylo ledovcem napájené jezero. Takže rychle namočit, namydlit, nééé, zrádné mýdlo opouští mou ruku a padá do jezera mezi dva kameny a je v pr...   A abych nezapomněl, navštívili jsme ledovec Bødal a večer 15 minut pršelo (v mikrobusu bylo promítání ulovených digifotek). Teda ono to jen vypadalo, že bude pršet, ve skutečnosti jen spadlo pár kapek. 

Poučení: když u ledovce píší, že tam padá kamení, tak tam padá kamení.

   

Norský trpaslík Hynek

Kostelík s lodí Loen

leží se tu asi dobře

zůmnutý ledovec Bødal

Lovatnet, místo tragedie

hyjenické zázemí
 

7.7.2008

"Bělavé obláčky modrým nebem plynou..." jsme si mohli říkat asi po 30 minutách jízdy, kdy vítr vyvrtal modré pozorovací otvory pro slunce. Po jízdě (společně s auty) podél vody, kdy se úzká silnice zařezávala do skal a jen občas vyhřezla rozšířením, aby se auta vyhnula, nastaly po Utviku tři vrcholy dnešní etapy. První byl zeměpisný, kdy jsme od hladiny moře vystoupali na vrchol Björenheim. Při stoupání jsme poprvé použili vysílačky, vánoční dar našich dětí:
Kde si Hano?
Chřup, chřup.
Já jsem kousek za Drťajzem. Kde ty?
Chřup, chřup.
Mám nižší glykémii, dojídam se. Slyšíš?
Já tě chřup, chřup.
Počkám tady u výhledu.
Chřup, chřup, chřup.
slabá manželka totiž málo mačkala mluvící čudlík. Má výkonná manželka se opřela do ťapek a za 3 minuty byla u mne.
Z Björenheimu, kde je kolem běžeckých tratí výbojkové osvětlení a kde je krásný výhled, jsme se spustili z kopce, předjeli několik aut (obytná auta děsně brzdila) a v Byrkjelo na úpatí hory, nastal druhý vrchol, chuťový. Tradičně jsme nakoupili vaničku zmrzliny (cca 60 Kč), zkušeně vytáhli lžičky... A navíc jsme výhodně v Norsku nakoupili banány, v akci za 18 Kč, no nekup to.
Rovina nás dovedla za Skei do tábořiště, kde se účast hlásí dobrovolně na pumpě vzdálené 3km. Tady nastal třetí vrchol, větrný. Vítr chladil, pral se s plamínky vařičů, hučel do uší. 

Poučení: schovávejte si pěti a destikorunové mince na měřič teplé vody do sprchy, ať je nesháníte  po celém kempu jako já (motorkáři pomohli).

   

časté cyklostezky
často jen po městech
 
vyhlídkový

ovečky nás provázely všude

na vrcholku

Paramount pictures a
rybí ukazatel

šála se šikla
 

8.7.2008

Včerejší záporný vítr se ukázal jako klaďas, perfektně vysušil všechno prádlo. Dnes si perfektně nacvičíme nakolení a vykolení. Kola jsme nakolili již včera můžeme tedy hned vyjet k ledovci.

Praskot. Zvedáme hlavy. Rachot. Ulamuje se kus ledovce a příkrým svahem padá dolů. Uskakujeme před kusy ledu, sněhu a kamenní. Takhle se to mohlo stát. Být o 3km blíž k ledovci...
Užíváme si jiného dobrodružství. Na placeném úseku silnice jedeme asi 3 km v tunelu, před kterým je značka s přeškrtnutým chodcem a cyklistou. Naštěstí moc aut nebylo a další část jsme kola naložili a nechali se svést. Cesta ze Selsengu do Sogndalu jde vedle hlavní norským venkovem. Můžeme si povídat, nad Sogndalem poobědvat v trávě a natáhnout se, ne ŠLOFÍKA jsme si nedali. Výhodně nakupujeme v REMI chléb za 19.50 Kč, štěstí ale opouští Hanku té se "daří" zabodnout 2cm vrut do pláště. Jak to vzduch zjistil, šel se podívat, jak to vypadá venku. Je to ale vlastně šikovné místo. Jsme těsně před trajektem, kolo se nakládá. Projíždíme povoleně z kopce tunelem, v brzdící zóně to trochu drncá. Vyloďujeme se, ujedeme 3 km a další tunel, další nakládání. V Laerdalsoyri nás část vystupuje, aby si vychutnali stoupání od nuly. Cesta vám bude jasná, když se podíváte na profil. Nebyla ale nuda, krajina se měnila. Na vrcholku oblékáme co na sobě máme, abychom zjistili, že to není vrcholek a že plošina není plochá ale vlnitého povrchu. Na náběžných hranách vlnek se nám surfuje hůře, z 0 na 1300 jsme toho dost spálili. Hlavní poobědní výjezd začal  skoro v 5 hodin a na vrcholu, kde jsem se oblékla na sjezd, bylo houpání nahoru a dolů, fakt výživné a vypadalo, že už nikdy neskončí.    Neumím tu drsnou krásu vrcholové partie popsat, jeďte se tam podívat sami. A ve sjezdu určitě zahněte na vyhlídku nad Aurlandem, připomíná skokanský můstek a je ukončena plexisklovým zábradlím.
O neplaceném tábořišti naštěstí Drťajs již věděl. Mělo jen několik nevýhod. Jelo se k němu do kopce, bylo tam místa pro tři stany, povrch byl kamenitý a tam, co byla tráva byla zase h...a. A tak jedeme zpět do Flamu. To je ten patnáctikilomtrový camfourek na profilu trati. Kemp obrovský, dražší ale dobrý. Spalo se vážně dobře.

Poučení: přesvědčte se doma, když jste nenašli nohávky ve skříni, že jsou fakt v kole, ať nejezdíte v krátkých kalhotkách mezi sněhovými bariérami.

   
 

9.7.2008

Známou cestou (včera dvakrát), která sleduje železnici jedeme a pod Myrdalem tlačíme kola. Tato zastávka je častým cílem cyklistů, kteří projíždějí rallarvegen. Je běžné si kolo půjčit na jedné stanici a na cílové jej vrátit. Takových jsme potkali mnoho.
Obědvám s Hankami a pak piji kávu se všemi. Kávu máme od české servírky, za hlavou nám přistává vrtulník s Američany, kteří se nechali dovést vlakem. My pojedeme na hliníkových (6061) ořích. Pojedeme cestou, která byla budována jako zásobovací cesta pro stavbu železnice Oslo - Bergen, rallarvegen. Nyní slouží cykloturistům. A bylo jich hodně, i Kudrnův autobus českých a moravských. Všichni jeli v protisměru, asi věděli proč.   
Počátek cesty nás straší kameny, pak začíná hlínito písčitý povrch. A je na co se dívat. Klidné jezero, do jedné bystřiny, spíše BYSTŘINY se vlévá druhý formou vodopádu, skalní útvary, sněhové splazy přes cestu (15m), sněhové splazy přes cestu (20m), sněhové splazy přes cestu (25m), sněhové splazy přes cestu (70m), sněhové splazy přes cestu (16m), sněhové splazy přes cestu (12),... bylo jich asi třicet. Přejet nejdou, jsou hluboké a málo pevné. Jde v nich jenom tlačit (kolo). Dva jsme obešli po kolejích, dokonce po pražcích šlo i jet, ale drncalo to.
Přesvědčujeme se, jak sluneční svit ovlivňuje náladu. Když se slunce schová za tmavý mrak, při porovnání GPS s mapou se ukáže, že jste úplně někde jinde než máte být, což vám vzápětí potvrdí i to, že koleje, po kterých jel vlak, vedou do tunelu, který je zasypán sněhem, není vám nejlépe. Pak sluníčko osvítí modrou oblohu a modré jezero, Hanka se zeptá místních jak to je, zjistíte, že jste v mapě a GPS prohodili dvě písmenka a že nová dráha vlaku vede novým tunelem, je najednou božsky -jedete z kopce, máte za sebou 1341 mnm (startovali jsme v 2 mnm). Jen tepla by mohlo být více.
A ještě jeden rekord dnes máme. Večeře ve 23:30 (do kempu jsme se vecpali, bylo otevřeno do 23:00).

Poučení1:  Sandále (SPD i neSPD) nejsou vhodnou obuví do sněhu.
Poučení2:
 Ale jde to přežít, když si ve FINSE nandáte suché ponožky.

   

kamenné patníky

Hana hlavně čekala

Jak ti to tlačili přes sníh?

jde to i po kolejích

 

10.7.2008

Ač odpočinková, měla dnešní etapa emočně kladný, až stoupající charakter. Po studené noci (732 mnm) v kempu u golfového hřiště svítí slunce na (v naší výpravě) nejvyšší vodopád Voringsfossen. Začíná na výšce 183 m, voda skáče bungee jumping ze 145 m a kapky se odráží snad ještě výše, čímž nad údolím Mabodalen vytváří duhový oblouk. Protože je to ale nejznámější Norský vodopád, odjíždíme před německými turisty (že by Japonci vstávali později?) do údolí Eidfjord. Silnice je jen pro nás! Jako na více místech v Norsku, je stará původní cesta využita jako cyklostezka a ta širší pro auta proráží tunely a vede jinudy. Na naší cyklo-cestě hrozí jen srážka s protijedoucím vlakem. Fííííííííííííí - a jsme dole. Náš průzkum na konec fjordu u Eidfjordu neopakujte. Končí areálem firmy, která zpracovává odpady, nevoní to tady. Kousek se vracíme a vedle místních koupáčů, co mají plavky, se noříme do vody. Koupeme se jen s Hankou, Hynek se vyhříval na kameni. No, ono to nebylo ani moc koupání, 2 tempa tam a 2 zpátky. Né moc dlouho.
"Zítra začne v Norsku zima?" ptáme se, když vidíme na nábřeží v Eidfjordu stromy oblečené do slušivých svetrů. Při pohledu na ten se zvonečku usuzujeme, že to bude umění.
Při wc zastávce se uplatňuje sběračský pud Hanek, za chvilku máme plné pusy malin. To ale není hlavní plodina tohoto fjordu. Zde vítězí třešně. Podél silnice jsou oslunečníkované stolky s naplněnými krabičkami, cedulkou s cenou a pokladničkou. Bez obsluhy. Nejsme v Čechách. Osobně se mi nelíbí, když někteří trhají z nehlídaných stromů, to k nám, do EU, Norové zase nevstoupí.
Závěr cesty v Kinsarviku graduje: ulovená cache, zmrzlina, pečená ryba, rudý západ slunce.

Poučení: Když se ve fjordu cachtají norské děti, neznamená to, že je voda teplá

   

Voringsfossen

dříve silnice,
teď cyklostezka

v Eidfjordu stromy oblékají

sběračky malin

kýč1

kýč2           
 

11.7.2008

Napíši to rovnou. Ano, dnes 3x pršelo. Jednou dokonce o trochu déle než 10 minut. "Podívej, ledové kry na druhé straně fjordu?" "Ne, to jsou fólie nad třešňovými sady." Cesta do Oddy je i na naší straně plná sadů s třešněmi, občas i jabloněmi. Dnes ale máme i technologické zážitky. Nejdříve se potkáváme s partou červených veteránů - kabrioletů. Pak v Tyssedalu vidíme průmyslové museum s přečerpávací elektrárnou, budova je chráněna jako národní kulturní památka od 15.5.2000 (podívejte se na překlad z norštiny: Tyssedal elektrárny je majestátní budovu, která nese razítko, že Thorvald Astrup zdůraznil, že budova by také být estetické :-). Budova by se Davidu Vávrovi líbila. Současný průmyslový areál ale kontrastuje s dřevěnými domečky v okolí. Kam ale mají Norové ten průmysl dávat, asi to moc jinam nejde.
Tunel, tentokráte neobjetelný je naštěstí z kopce. Temné hučení aut nás vytlačuje z tunelu do Oddy. Jak vypadá takové Norské městečko? Nehledejte historické budovy, kamenné kostely ani velké náměstí. Najdete dřevěné dvou-tří podlažní domy, bílý dřevěný kostel, krátkou ulici s obchody, větší je jen supermarket. Našli jsme i cukrárnu. Dle sdělení již sedících se cena kávy řídí náhodnými čísly, snad náladou brigádnické obsluhy možná sympatií k obsluhovanému. Hanka testuje místní poctivost a nechává několik minut fotoaparát opuštěný na WC. Je to dobré, neztratil se.
Vracíme se stejnou trasou v lehkém dešti. Opět jedeme tunelem. Je opět z kopce. Že by náš strach z aut nakláněl tunel správným směrem?
Naposledy se sprchujeme, plní se mi můj pubertální sen.
 

Poučení: Za pět minut (10 NK) se mohou při dobré organizaci v pohodě vysprchovat klidně tři lidé.

   

šnek JJ snídá v dešti

sraz veteránů

příroda a průmysl

elektrárna Tyssedal

dětská stavebnice?

Odda

12+13.7.2008

Včera jsme si zahráli na Japonce (zastávka mikrobusu, výběh ven, foto vodopádů, zpět do busu), dnes budeme s nimi běhat po Oslu. Spíme na takřka opuštěném parkovišti u jezera (poslední voda, o které píši) a jedeme do hlavního města.
Musea zde mají na jednom místě. Mezi Nansenovým (a pak Amundsenovým) Framem a museum Ra+Kon-tiki Thora Heyerdahla vyhrálo to druhé (150 Kč). Obsahem a velikostí pro nás optimální. Nastupujeme do auta a jedeme kolem louky s kravami. Jsou to totiž královské krávy na královských pastvinách, proč by tu nemohly být. Druhá turisticky nevynechatelná atrakce je park se sochami. Gustav Vigeland (1869-1943) vytvořil v tomto parku gigantické dílo, jehož součástí je více než 200 žulových a bronzových (nahých) soch a 17 m vysoký žulový monolit tvořený 121 propletenými lidskými postavami. Kolem monolitu je umístěno několik dalších žulových sousoší, znázorňující narození, mládí, stáří a smrt. Uprostřed parku je fontána s bronzovými sochami, představujícími kruh života (Norsko nakladatelství Vašut). Nevynechejte jej.
Při hledání cache jsme navštívili (vstup zdarma) ještě v parku též om;bymuseet. Při návštěvě historie města jsme si v části 20.století měli dojem, že se vracíme do historie Československa. Tytéž "pětiletkové domy", tytéž paneláky, metro. Expozice interiérů bytů neměla chybu.
13.7. jedeme domů, ach jo.

Poučení: nestrkejte české petky a plešky od piva do automatů na zálohované obaly (2-3 NK) v samoobsluhách. Berou jen norské čárové kódy.

   
 

Tak to je vše můj deníčku. Shrnutí našich postřehů ze středního Norska? Drsná příroda, čistá pitná voda, horko (spíš teplo, horko vypadá jinak). Absolutní nedostatek architektury, studené večery, žádní vinaři, voda v řekách na mytí, koupání, vaření i do bidonů, voda, voda, voda,  i sníh, stanování i mimo kempy, všude tráva chtivá stanových kolíků, stále světlo, častá stará renovovaná auta, cyklostezky spíše jen ve městech a obchvatech silnic u nových tunelů, čistota.
Ujeto 794 km.
Ještě něco?
Aha tečka:

   
Není to ještě vše? Dobrá, ukáži ti fotogalerii, když na mne klikneš (foto M.Třetina)    
Je pravděpodobné, že fotky v galerii se nekáží hned všechny. Dejte tam tedy Osvěžit (F5)    
Protože je fotek moc, druhou polovinu ukáže Hanka:     
Zapsal a fotil Hynek korekturu provedla a text doplnila Hana.
     

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:


Na hlavní stránku HaHy