Cesta do Rožďalovické cukrárny přes
skotská blata a
podunajskou stezkou (s prohlídkou fíkovníků)
Celý týden rosničkáři předpovídají pěkné počasí. Říkáme si s Hanou, že musíme využít poslední dny krásného podzimu (letos je září v říjnu) a tak v sobotu 13.10.2001 v 8:30 věříme v předpověď, sedáme na kola a vyjíždíme. Předpoklad, že ta děsná mlha (představuji si, že takhle asi vypadá ta skotská) skončí s koncem města, byl dost špatný. Musím dokonce sundat své sqělé prosvětlovací brýle, protože je na nich tolik vody z mlhy, že jen tuším, kde je silnice. Pes baskervilský nás nepřepadl ani po průjezdu přes vesničku Holé Vrchy, která je na Chlumském hřbetu. Po vystoupání cca 50 výškových metrů se vše mění, slunce svítí, bude krásně. To ale trvá tak jednu minutu, zase klesáme dolů, do bíla. Snažím se jet před Hanou, nemám blikačku (již dvě jsem ztratil), a nechci skončit pod koly náklaďaku s řípou.
A jsme v polabské rovině, tou teď budeme svištět stále. V Smetanových Jabkenicích konečně opouštíme asfalt a pod koly nám v lese tak zvláštně šumí praskající listí, že to vypadá, jako když si s kohoutku natáčíte vodu. Dvakrát objíždíme studánku kde (prý) sedával sám Mistr. Dvakrát ne proto, že bychom byli tímto místem tak uchváceni, ale ta červená značka tady jde tak divně. Projíždíme vesnice Studce, Jikev, Bobnice a naše víra v pana Zákopčaníka se ukazuje jako správná. Slunce nadzvedlo bílý závoj mlh a my vesele zdravíme okolo jedoucí cyklisty, a že jich tady na Nymbursku je dost.
V Nymburku stojí dvě věci za záznam.
Jednak (tohle slovo nenáviděl
můj profesor češtiny, říkal, že pak by muselo být druhak, třeťak, čtvrtak...)
je to "nákup přes
mříže". Protože nemáme mapu, která ukazuje Poděbrady, přemlouváme
paní s kbelíkem a hadrem v uzavřeném knihkupectví (je 11:20), aby nám ji
prodala. Ukecali jsme ji a ani to nedalo moc práce. Druhak nás zaujalo opevnění města na kraji Labe. Trochu nám to připomíná
italská města v Toskánsku. Tam je ale v 18. století nerozebrali jako u nás.
Zde je to jen replika z počátku minulého (tedy dvacátého) století.
Z Nymburka do města Jiřího z Poděbrad to už je rovina rovinatá. Jede se po asfaltu podél líně plynoucího Labe, takže to skutečně je jako na podunajské stezce. Z tabulí naučné stezky se dozvídáme, že ve středověku zde byla stovka rybníků, některé byly napájeny přímo z Labe.
V Poděbradech
je pro nás doba oběda. Usedáme na náměstí
na lavičky a tradičně vybalujeme rohlíky. Sledujeme asi dvě svatby (děvčata,
tady se nevdávejte, náměstí je dobré, ale ten východ z radnice, no fuj).
Hana
si jde dát zmrzlinu. Je mi to divné, že se jde dát černou vanilkovou,
ale proti gustu žádný dyšputát. Teprve když přichází s
kornoutem, tak se domlouváme, že říkala "dám si točenou
vanilkovou" a ne "dám si tu černou vanilkovou". Procházíme
se po lázních, prohlížíme hezké centrum, funkční hodiny s
dvoumetrovými ručičkami usazené do záhonu na promenádě.
Dalším bodem naší trasy je městys Městec Králové. Za ním asi po 5 kilometrech se zastavujeme u rozcestníku, ke kterému právě přijíždí na starém favoritu cyklista s košíkem na houby. Hned se aktivně ujímá role průvodce: "Chcete poradit?... a po silnici nebo lesem? Tam ta louka ale bude podmáčená, ... támhle, jak sou ty lidi, za nima je šraňk, ten podjedete, jen se trochu ohnete, ani nemusíte slejzat s kola a pak furt po té cestě, vyjedete u pily, no ona to byla dříve pila, teď tam dělají dřevěné uhlí, pak mezi rybníkama (Jakubský Mlýn) po silnici nahoru a doleva po betonce, oni ji teda postavili pro civilní obranu, ukažte, vy máte mapu, já vám to ukáže, ale nemám brejle.... " Úúúúúúú, s hlavou plnou informací, které se navzájem trochu mísí, vjíždíme do lesa. A ono to fakt funguje, cesta lesem je moc pěkná, žádná auta, klid, ten domorodec měl pravdu a ta betonka dokonce nedrncá jako v Jizerkách!
Velkou rychlostí předjíždíme prdící-smrdící traktůrek (přesně takový, jak s nim jezdí pan Hrušinský v Slavnostech sněženek) až málem přejedeme odbočku cíle naší cesty, náměstí s v Rožďalovicích s naší oblíbenou cukrárnou. Jsme tady již po čtvrté. Je to rodinný podnik, obsluha příjemná, ceny mírné, dia kousky, silné presso, výhled na odstavená kola, WC, no prostě nemá to chybu.
Cestu dál už známe. Když jsme zde byly poprvé, byl to problém se trefit ven, z obce vychází asi 8 cest (to moc nepřeháním), a trefit se na tu pravou bez rady místních není tak úplně triviální. Lesní cestou dojíždíme do obce Ledce, kde při svačině nahlížíme na houbařský úlovek místních vesničanek. Sjíždíme ze vsi dolů a zastavujeme se u místní ekologické čistírny odpadních vod. A tady jsou ty v nadpisu slibované fíkovníky i s plody. Čistírna je kruhová celoprosklená stavba o průměru cca 8 metrů. Uvnitř je vidět jednoduché čistící zařízení a po celém obvodu je vlastně malá botanická zahrádka. Fíky nikdo nesbírá, na stromku byly prasklé a nechali jsem je na pokoji i my, prokopnout qůli tomu skleněnou stěnu nám přišlo žinantní.
Přes Kobylnici v pohodě dojíždíme do Nové Teliby, kde má Hana svůj oblíbený asfaltový sjezd. Dnes mimořádně při jízdě dolů neječí. Jsme v 17:30 doma, v nohách 114 km, ale po rovince (žádná Ještědská Výpřež), takže to ani necítíme.
Odkazy na navštívená města: