Pomníčky Jizerských hor
s Jirkou Okrouhlíkem

2.11.2019
Autor textu Foto / video Ostatní
Iva
Korektura Hana		 Foto Hynek, Iva, Kalimero

 Interaktivní mapa

Dokument J.Okrouhlíka
Do Jizerek na bedřichovské parkoviště dojíždí naše pražská posádka za vlhkého mrholení. Tušíme, že tak tomu bude s malými přestávkami po celý den. Krátkodobé předpovědi počasí naši rosničkáři uměj a aktuální radar v chytrém telefonu je téměř bezchybný. Co však poněkud překvapuje, je prázdnotou zející parkovací plocha v Bedřichově. Jsme první auto, co sem dnes vjíždí a to už je skoro půl desáté dopoledne.

Z mnoha let minulých máme zcela jiné zkušenosti - zejména v zimě parkoviště ve švech praská, auta hustě vedle sebe, vše usměrňuje nezbytný regulovčík... A přijet o půl hoďky později, nechytáš se vůbec = nezaparkuješ.

Á, tamhle z autobusu již vystupují naši kamarádi, přijeli všichni linkou z Jablonce. Zda-li pak je mezi nimi lídr dnešní dušičkové akce, který všechno vymyslel ještě v rozpáleně slunném létě a pozval nás na začátek sychravého listopadu sem do mystického kraje Sudet, do srdce Jizerských hor? Přijel s naší HAHY bandou? Jasně že Jiří Okrouhlík nechybí - staví se k nám čelem a bez zbytečných okolků se ujímá slova. Zahájí tak svůj úvodní výklad k dnešnímu pěšímu výletu.

Tématem jsou jizerskohorské pomníčky rozeseté nad Bedřichovem a připomínající nešťastné události dob minulých. A my po jejich stopách vyrážíme do prvního kopce. Jak geniální, vezmeme-li v úvahu, že je právě 2. listopadu, památka zesnulých, lidově nazývaná dušičky.

Prodíráme se mokrým mrakem a stoupáme. To v horách ani jinak nejde. S Jirkou je ale výšvih tak nějak lehčí. Asi že jsme dychtiví a zvědaví, co se v zákrutu pěšiny či za hustými stromy, roštím objeví... No, tak tohle je už pořádný kus žulového kamene! Opracovaný v kvádr si tu ledabyle polehává, ale jak se od Jirky dozvídáme, v půlce 19. století byl součástí důmyslného oplocení hraběcí Glam-Gallasovy obory. Ta ve své době byla pojata opravdu velkoryse. A co tamhle ten obr balvan? Dokonce viklající se... To by nebyl H6, aby to hned nezkusil... Opravdu ho rozviklal. I Mirče se to povedlo. Parádní Bedřichovský viklan!


Pomníčky, u kterých se zastavujeme, které s Jirkou objevujeme, mají svůj silný příběh. Silný a těžký jako je sám kámen, mohyla, kříž těchto míst... Pomyslně se přeneseme o století či dvě zpět, v případě Klogertova kamene dokonce o století čtyři, do roku 1674. Hodně toho Jizerky už zažily. I tragédie v našem posledním, tedy 21.století. Jarda Plemeník koncem srpna 2005 podlehl v horách nad Bedřichovem infarktu, tragicky skonal v červenci 2000 další muž v nejlepších letech, teprve 45 let starý Ivo Červenka. Smrt se v Jizerských horách nevyhnula ani ženám. V chladných vodách přehradní nádrže Černá Nisa dobrovolně utonula paní Dagmar. A v téže přehradě se nešťastně a nedobrovolně utopil osmnáctiletý student Herbert, budoucí učitel. Pochmurnou a přeci přitažlivou hladinu Černé Nisy neboli vodní nádrž Bedřichov obejdeme. Na její působivě pohádkovou hráz se však nedostaneme, neb je toho času opravována. Nedaleko přehradních vod Černé Nisy se prodíráme poměrně hustým stromovím, abychom našli Stammelův kříž:

Stammel, občanským jménem Augustin Zenkner, byl docela slavný jizerský pytlák, jehož rozporuplná osobnost vyvolává i v dobách současných záchvěvy sympatií. Ani k dalšímu pomníčku není cesta snadná. Musíme zdolat, ba přímo přeskočit průzračně čisté prameny Černé Nisy, chceme-li vzdát holt zavražděnému statkáři Václavu Porschemu.

Jako tmavý hranol se podivně v hlubokých lesích vyjímá tento pomníček, zvaný Porscheho smrt.
Pěkný pomník má v Jizerkách vlastenec a prvního kancléř presidenta Čsl. republiky, JUDr. Přemysl Šámal.

Znovuodhalen byl 8. září 1990 a snad už definitivně a na věky. V mlze na Nové Louce se tak trochu ztrácí lovecký zámeček, zvaný po panu kancléřovi Šámalova chata.

Zde přerušíme naší dušičkově pomníčkovou pouť a vykonáme zaslouženou gastropauzičku. Cestou do Bedřichova zakopneme ještě o Gahlerův kříž a pomníček Gärtnerova smrt. Poslední naše dušičkové zastavení je u pomníku tragické Expedice Peru 1970. Vybudován byl k uctění památky horolezců, kteří zahynuli 31.5.1970 pod kamennou lavinou.

Ta se uvolnila následkem těžkého otřesu země. Jak říkají Angličané, byl to zřejmě "skutek boží" nebo "vyšší moc". Určitě však věci a děje mají své souvislosti. Někdy zjevné, jindy skryté. Jen srdce nechce věřit.
Lenka zapálí svíčku a my všichni očima hladíme jména těch, co se nevrátili z velmi dalekých a vysokých hor do těch našich tak krásně malebných, útulných a nám tak milých.
     

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy