Předvánoční procházka Prahou s Jardou Jelínkem

12.12.2015
Autor textu Foto / video Ostatní
Iva
Korektura Hana
Foto Hynek
Iva, Jašesta
Interaktivní mapa

Před 10 lety, přesně 17. prosince 2005 nás Jarda Jelínek poprvé pozval na procházku Prahou. Prahou předvánoční, kdy ve vzduchu se chvěje očekávání, těšení či naděje. Kdy tužba setkávat se, vzpomínat a sdílet něco společně je silnější než předvánoční shon, chaos a šílení. Předvánoční procházka Prahou, známá a lety již osvědčená pod značkou "PpP s JJ", každoročně opakující se v tento adventní čas, ani jednou nevynechaná. Po jednom celém desetiletí nezaslouží si ta letošní PpP něco mimořádného? Jistě ano a tak nás Jaroušek pozve na historické opáčko té prvé PpP. Opět si projdeme jisté katastrální územi Prahy 5, které jsme před 10 lety pro sněhovou chumelenici víc tušili než viděli. Podobně jako před 10 lety se i tentokrát vnoříme do Jinonic, německy do Ninowitz, do ulic, uliček i kopcovitého terénu na levém břehu Vltavy. Letos při teplotách téměř jarních, na prosinec nevídaných...
I stane se, že od stanice Jinonice metra B pěšky vyrazí na 70 přátel, co se znají z kola, i těch, co na kolo usednou třeba jen sporadicky svátečně. Je to absolutní účastnicky rekord - za příznivého počasí se v minulosti sešlo něco kolem padesátky poutníků pražských, při té prvé v prosinci 2005 nás bylo pouze deset. Mimo Prahu je zastoupeno i několik měst a obcí českých. Např. Kralupy, Mělník, Vavřineč, Neratovice, Stará i Mladá Boleslav, Kosmonosy, Černošice, dokonce i vzdálenější Ústí nad Labem, Plzeň a České Budějovice. Chybí nám však Michal, velký kamarád a přítel všech, lídr nespočítatelně výborných akcí v tuzemsku i cizině, který Jarouškovu PpP vlastně tak trochu vždy zaštítil. Ach, Michal nám všem chybí nesmírně... Nicméně věříme, že tam odněkud shora Michal pečlivě kontroluje naše kroky a s uspokojením i potěšením hledí na naši soudržnost a pokračování aktivit v duchu Mike cykloklubu.
Jelínkovské předvánoční procházení asi pojato poněkud seriosně - aby si  "účastník zájezdu" mohl i po čase připomenout "kdy, kudy a jak" se kráčelo. Až na zablácené boty a nohavice byla PpP na "veselou příhodu z natáčení" chudá. Kdyby se aspoň někdo do toho bláta natáhl jak široký tak dlouhý... Nejvíce si bláta užívali vnuci Krále Františka z Hoštic a možná trochu i děti naší Klaris...
 
   
Od startu tedy konečně prvé zastavení - Jarda vzpomíná na jinonickou Waltrovku, co vyráběla a distribuovala nejprve jízdní kola, pak motocykly, auta, posléze i letecké motory. Společnosti založené Josefem Walterem roku 1911, s největším rozmachem kolem roku 1937, se po revoluci v 90 letech nedaří tak, jak by si přála. V roce 2008 se firma Walter musí odstěhovat, v Jinonicích je započato s demolicí továren a roku 2014 s výstavbou moderního kancelářského i bytového komplexu. Druhá vzpomínka je věnovaná firmě Tresoria. Svými trezory v první třetině 20.století se dostala na světovou špičku. O stagnaci dalšího rozvoje a vlastně o definitivní konec se postaralo znárodnění komunisty a začlenění firmy k tehdejšímu Motorletu.

Jarda nás vede Butovickou ulicí, kde stojí Waldorfská základní škola uplatňující tzv. waldorfskou pedagogiku, poněkud kontroversní, nicméně rozšířenou po celém světě.
To naproti Tyršově škole, kde bývala kasárna, vznikl v 50. letech 20. století areál tehdy přísně utajovaného vojenského výzkumáku. Zde přišel například na svět unikátní pasivní radar Tamara. Z technické oblasti nás Jarda ještě upozorní na v 90. letech zaniklé Závody průmyslové automatizace (tzv. ZPA), původně rozsáhlý areál vystavěný kolem roku 1960 na pomezí Jinonic a Butovic. Teď je zde nákupní centrum Galerie Butovice.

Nelze minout historicky zajímavý románský kostel sv. Vavřince, u kterého se chvíli zdržíme. Vystavěn byl koncem 11. století, což zřejmě souviselo se zdejším slovanským hradištěm Butovice. Pod kostelem dnes možno najít dvě bývalé vsi, které patřily k jinonickému panství a dodnes jsou součástí jejich katastru - Butovice a Nová Ves. Jinak butovické pravěké sídliště, potvrzené množstvím archeologických nálezů, dalo základ slovanskému hradišti, které vzniklo asi v 9.století a zaniklo v 11.století.

V kopcovitém terénu od Butovického hradiště směrem severním pohlédneme tváří v tvář tabulové hoře Vidoule, zvané též Vidova hora. Tato stolová hora se táhne jako plochý hřeben od západu k východu a odděluje Motol a Košíře od Stodůlek a Jinonic. Severní úbočí je pokryto lesoparkem Cibulka, vrchol lesostepního charakteru se pyšní nejvyšší nadmořskou výškou v Praze a to hned 371 metry. Na východním konci hřebene se nalézá rozlehlé pole.Těžila se zde opuka, která od 50.let minulého století ustoupila stanovišti "protivzdušné obrany státu". Což byly nejdříve protiletadlové kanony a pak radary. Po roce 1989 všechna tato vojenská paráda nakonec vzala zákonitě za své.
Všichni tak trochu víme, nebo alespoň tušíme, že Jinonice jsou unikátní především z geologického hlediska. Jaroušek nám potvrdil, že na jinonickém území se nachází jedno z nejvýznamnějších nalezišť zkamenělin na světě. Významná je i zdejší fauna a flora. Řada rostlin a živočichů zde se vyskytujících je chráněná. Nechybí zde dokonce ani vyhaslá sopka, na jejímž vrcholku je vyhlídka zvaná Hemrovy skály. Sopka vznikla před cca 430 miliony let, když vyvřela na mořském dně.

S Jardou si ukazujeme, kde asi tak Jinonicemi protékají tři známé
pražské potoky - Jinonický, Prokopský a Dalejský. Na Jinonickém potoku jsou dnes tři rybníky - Panský, Jinonický a Butovický a taky jedna retenční nádrž, trvale vypuštěná. Podél potoka Dalejského stálo dříve asi deset mlýnů, nedochoval se však ani jeden. V roce 1975 za bývalého komunistického režimu byl zničen také poutní kostel sv. Prokopa z druhé poloviny 17.století. O století dříve, přesně v letech 1883- 1887 během aktivní činnosti Prokopského lomu zanikla i známá Prokopská jeskyně, dlouhá asi 120 metrů. Jelikož sv. Prokop je historicky doložená postava, název dostalo Prokopské údolí na počest tohoto světce. V kostelíku, který stával na Prokopské skále ukrývala jinonická odbojová skupina za protektorátu zbraně. Kostelík byl po celý rok zavřený, jen o pouti se zde sloužila mše. Ve zpovědnici a v sakristii byly ukrývány pušky, pistole a náboje.

Ještě jednu zvláštnůstku měl Dalejský potok. A to Klukovické koupaliště, postavené v třicátých letech 20. století jako součást slunečních lázní. Potok zde byl přehrazen a obě strany vybetonovány. Vznikla tak klasická plovárna, i když zcela atypická. Hloubka byla všude stejná, asi 110 cm. V 60 letech minulého století koupaliště ukončilo svou činnost - důvodem bylo zanášení koryta kameny i bahnem, velmi studená voda a také zastínění pláže okolními vysokými skalami. Na jaře 2013 byly veškeré betonové konstrukce vybourány a potok navrácen přírodě.
Vyhlídka do kaňonu Dalejského potoka v Prokopském údolí je úchvatná - vše máme přehledně jak na dlani, srdce a oko fotografů v našich řadách plesá...

Nad levým břehem Vltavy na rozhraní Hlubočep a Radlic se ocitneme v nadmořské výšce 310 metrů. Jsme na výrazném pražském vrchu Děvín, který ještě spadá do národní přírodní rezervace Prokopské údolí. Ach, jak úžasné jsou odtud výhledy na Prahu a pravý břeh Vltavy! Na severním okraji tohoto vrchu přímo nad Zlíchovem si ukazujeme také návrší Ctirad. Jde též o přírodní památku díky geologickým vrstvám siluru a devonu. Tímto ojediněle bohatým nalezištěm zkamenělin se proslavil Joachim Barrande, francouzský inženýr a paleontolog.
Druhý název návrší Děvín je Dívčí hrady - nachází se zde vodárenská věž architekta Karla Hubáčka. Z tohoto vodárenského areálu je vodou zásobeno Jihozápadní Město. A na západní straně děvínského hřbetu je pak několik terénních nerovností. Pocházejí z konce 2. světové války jako pozůstatky bojů mezi ruskými oddíly Vlasovců a ustupující německou armádou.
 
Opouštíme dech beroucí vyhlídky a sestupujeme dolů k železniční zastávce Žvahov. Dobře vidíme na původně starobylou vesnici Hlubočepy (první zmínka o vsi je už v roce 1257) a na krásné viadukty Pražského Semmeringu. Ten dostal název podle první horské železniční trati na světě, jenž vede asi 100 kilometrů jižně od Vídně horským sedlem Semmering v nadmořské výšce 980 metrů. Jako Pražský Semmering je označován železniční úsek ze severního nástupiště Smíchova nad Hlubočepy přes Žvahov do Jinonic. Má délku necelých 20 km a překonává výškový rozdíl 160 metrů. O vybudování tohoto úseku včetně dvojice Hlubočepských viaduktů se zasloužila společnost Buštěhradská dráha v letech 1868 až 1872. Pražský Semmering byl a v podstatě stále je součástí trati spojující Smíchovské nádraží a Hostivice. Kolem hřbitova se stočíme do samotných Hlubočep. To, že jsou vklíněny přímo do skalních stěn a jejich středem protéká klikatící se Dalejský potok, podtrhuje jejich bizarní malebnost.

Letošní prosincové výletování s Jardou ukončíme v objednaném salonku hlubočepské Besední restaurace na Slivenecké ulici. 7x více poutníků pražských ve srovnání s adventem před deseti lety slušně dopodrobna poznalo další kousek Prahy. Navíc proplulo průřezem země pražské čítající stovky milionů let...
Byla to opravdu sobota na vysoké úrovni společensky přírodně kulturní.
Jaroušku, děkujeme!
 

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy