Konečně na Stelviu aneb zpověď neukázněné bludičky.

Ano, Stelvio láká. Vyvyšuje se nad drtivou většinou alpských průsmyků, pyšně vypíná svou mohutnou hruď a bezostyšně se kroutí svými nekonečně se vinoucími serpentinami. V podstatě ale jde o regulérní vysokohorskou silnici (profil), která se jen tak klíďo píďo těsně pod nebem zařízne do Alp na pomezí Švýcarska a Itálie. Klíďo píďo v nadmořské výšce 2758 m. Dřív si vyvrátíš krk, než dohlédneš úplně nahoru. A pak se buď lekneš a vezmeš zpátečkou do zaječí anebo odhodlaně sebereš hozenou rukavici. Rozvrhneš síly a nasadíš optimální vyrovnané tempo. Tím pak ukrajuješ metr po metru, likviduješ zákrutu po zákrutě, stoupáš kilometr po kilometru. Netrvá to zas až tak dlouho a hop, už jsi nahoře! Ano, Passo dello Stelvio je výzva. Tak ideální a hladké to se mnou ovšem nebylo. Není nad malé rozptýlení, roztomilou zajížďku, ostatně Stelvio jako Stelvio. Co na tom, že vesnice je vesnicí a průsmyk průsmykem. Bludička Julie by teda koukala... Cestu do průsmyku Stelvio můžeš vybírat ze tří alternativ. Lídr Michal volí údajně tu fyzicky nejnáročnější, výjezd od Trafoi. Opouštíme naše zázemí na kolečkách, obytné autíčko Ford Rimor v kempu obce Prato (915 m). Na zhruba 29 kilometrech nás čeká převýšení 1850 metrů. Každý jede sám za sebe, poslední vyráží zkušený Michal. Zdaleka to není jeho premiéra, jako u některých z nás. Stelvio absolvoval opakovaně a výjezd zná ze všech tří směrů: Nejkratší je ten od severu ze švýcarské obce Santa Maria (1400 m), od jihu se začíná v italském Bormiu (1225 m). Jak už bylo řečeno, my jedeme tím třetím způsobem, cestou od Trafoi. Zpočátku stoupání pozvolné, proti proudu říčky Suldenbach. Za obcí Gomagoi se řeka opouští a najednou se celá ta serpentinovitě kroucená silnice rozprostře na kolmé stěně horského masivu. Já si ovšem neodpustím tu diskrétní vsuvku a ještě na začátku Gomagoi stočím kolo pravostraně a vystoupám do malebné vesničky Stelvio (1310 m). Břéťa, který jede pár metrů za mnou, mě odbočovat nevidí, prostě jsem se mu najednou vypařila. Puzena nevím čím, dojedu téměř na samý vršek a ocitnu se na prahu krásného vesnického kostelíku. Puzena nevím čím, opřu kolo o zeď a vcházím dovnitř otevřenými širokými kostelními dveřmi. Oltář zdobený čerstvými květinami, prázdné lavice, opuštěné modlitební knížky. Nikde ani živáčka. Chvíli nehnutě setrvám, vždyť zastavil se čas. Pražící slunko venku mě vrátí do reality sobotního poledne. A donutí vytáhnout mapu, abych se ujistila, že strání nad kostelíkem neprorazím. Sklouznu tedy zpátky do obce Gomagoi a pak už jen ten stereotyp zákrut označených cedulemi s pořadovým číslem a nadmořskou výškou. A nepříjemné množství aut a ještě více hlučných silných motorek. Až uši zaléhají. Vím, že Stelvio dneska vyjedu. Jedno kdy, tak nespěchám. Předjíždějí mě čiperní cyklisté na rychlých silničních kolech. Všichni mě zdraví. Jeden z nich, odpočívající už v průsmyku, můj usmolený výkon pochválí: "Very good!" Tak konečně na Stelviu, pomyslím si, když se prodírám uličkou s obchody a restauranty. Je zde i několik hotelů a lanovka vozící lyžaře na ledovec. Pěšky možno vystoupat na vrchol Dreisprachenspitze (2843 m). Odkud se nabízejí úchvatné pohledy na všechny strany. Jako na dlani pak panorama monumentálních zaledněných třítisícovek v čele s nejvyšší dominantou - Mt. Ortler (3905 m). V jedné z hospůdek najdu partu mých cyklistů. Trpělivě na mě už nějakou dobu čekají. Dopřejí mi vypít horký čaj s citronem. A jsem přece v Jižních Tyrolech, tak nezapomenout objednat teplé alkoholické bombardino... Mňam! Venku je pouhých 8 st. C. Trochu šok po vyhřátém kempu tam dole a upoceném několikahodinovém výjezdu. Tak pořádně obléknout, při sjezdu to obvykle pořádně profukuje. A co diplom, ten nebude? Passo dello Stelvio je totiž asi jediným diplomovaným sedlem - za svůj výkon je možnost dostat certifikát, diplom s datem, jménem i směrem, odkud jste vyjeli. No, diplomek asi nebude. Informační kancelář se tváří, jako by byla nejméně sto let zavřená. Dle úředních hodin by však měla fungovat. Tak nic, Michal plánuje opakování cyklovýjezdu z moravskou partou přesně za týden, možná diplomy pro nás vyškemrá. Ještě společné foto u cedule a hurá dolů! Sjezd ze sedla Stelvio chutná skvěle. Sice ledově, až tají se dech, ale po hlaďounké silnici je to NÚ. A ty výhledy! Krása nesmírná, jak obdivně říkává Mirka Mimikra. Bereme to přes Umbrail-Pass a Švýcarsko (Santa Maria, Müstar). Asfalt na chvíli vystřídán tvrdým šotolinovým povrchem, projíždí se taky částečně lesem. A v kempu Prata opět příjemné teplíčko a z recepce zasloužené čepované pivíčko... P.S. Přesně za týden v pátek před půlnocí přišla sms-ka: "Malá, téměř bezvýznamná zpráva - diplomy mám. Pro všechny. Michal".

S kolem v Alpách aneb jak se mažou resty.

"Sem se jednou přestěhuju" procedí ke mně Dušan, můj 190 cm vysoký synek. A zálibně obhlíží obzor jiskřivých vod Thunského jezera. "Tak už chápeš, proč jedu Bernské Alpy potřetí... " Dušan jen mlčky přikývne. Další slova zbytečná, úsporný úsměv a zasněný pohled hovoří za vše. Na cyklování Bernskými Alpami pod vedením Michala Třetiny a Pepy Honze z brněnského Favoritu je Dušan přihlášen již několik měsíců. Já se přihlašuji 2 dny před odjezdem, stále nějaké to místečko je volné. Rozhodnutí "jet" se ukáže jako moudré, poučné a přínosné. Po všech stránkách. Počasí je víc jak skvělé, většinou čisté blankytno bez mráčků. Konečně taky přišlo do Švýcar léto, říkají domorodci, ještě minulý týden se choulíce v teplých svetrech. Zaprší vlastně jen jednou - při závěrečném sjezdu z hory Männlichen (2343 m) mě a Jardu Jouju trefí pár kapek. Před pořádnou průtrží se stihneme schovat i s koly na verandě úpravného venkovského stavení. Hlučná bouřka s nezbytnými blesky a hromy nás těsně mine. Ale pak ta krása! Nad městečkem Grindelwald z jednoho konce na druhý se pne skvostný duhový most, radost pohledět. Cítím se už dobře - pršení spláchlo to úmorné dusno a jako by i fyzické úsilí a námahu při výjezdu na horu. Ještě že rychle regeneruju... Männlichen byl přece jenom nad plán. Po absolvování Grosse Scheideggu (1962 m) a pravostranně po šotolině vyjeté výškové hranici 2000 metrů (označeno výškovou cedulí) sjíždíme přes Grindelwald do protilehlé stráně. S tradičním zastavením v krámečku, takového našeho konzumu či Smíšeného zboží, kde koupíte leccos a kde majitelka a prodávající v jedné osobě je již léta letoucí táž. Neměnná konstanta toho našeho jinak velmi rychle se měnícího světa. Ovšem úzká asfaltka vinoucí se na Männlichen mi dává opravdu zabrat. Okolní výhledy však velkolepé, ostré jak břitva. Samotný Eiger je blizoučko, stačí natáhnout ruku... V závěru častěji střídám jízdu na kole s chůzí, kolo tlačíc. Z naší šestice cyklistů se jako poslední vydrápu k horní stanici lanovky. Čeká tu jen Jarda, ostatní před vidinou deště a bouře rychle sjíždějí zpět do údolí. A stihnou tak náš autobus, který většinu cyklistů dopraví do našeho přechodného útočiště. Hotelu bez oken, podzemního bunkru pod školou městečka Uetendorfu. Ani my s Jardou se na vrcholu dlouho nezdržíme. Náhle ztemnělá obloha se tváří zlověstně. O dusném bezvětří se už dávno nedá mluvit, na Männlichenu to slušně profukuje. Řítíme se v prudkém sjezdu po téže úzké asfaltce, kterou jsem před kratičkou chvilkou tak těžce vydejchávala. Nakonec vše dobře dopadlo, jak už uvedeno výše. Bouřka uhla stranou, přestalo pršet, slunko v plné parádě se rozpláclo nad námi. A ta duha, ta neskutečně krásná duha... ! Náš dojezd do bunkru po ose kolmo až za tmy, ale po malebných cyklostezkách a něco k večeři nám taky schovali.

Švýcarská předpověď počasí bývá nejpřesnější. Podobně jako švýcarské hodinky. To i v Čechách ví skoro každý cyklista. A tak dle této předpovědi Pepa vybírá pro Královskou etapu super den. Azurový,  slunný, bez mráčků. Královská etapa je nejtěžší. Komplet celá měří 130 km a vede přes tři průsmyky pyšnící se nadmořskou výškou před 2000 m. Nikdy jsem ji nejela celou, vždy mě na první sedlo Grimselpass (2165 m) vyvezl náš autobus. Odtud pak až do cíle kolmo. Přes Furkapass (2436 m) a Sustenpass(2224 m). Hmm, Grimselpass by si fakt zasloužil, abych ho přidala k "2-tisicovkám" mou osobou kolmo vyjetých. I rozhodnu se startovat s družstvem A od Meiringenu. Áčkaři jsou většinou namakaní silničáři a ti, co jedou na kolech horských, jsou taky docela zdatní. Tak nějak se svým omšelým kolem a výkonností do této skupiny nezapadám. Ale ponořím se do svého tempa a celkem v pohodě vystoupám několika tunely a kolem mohutných hrází dvou velkých přehrad. Zhltnu závěrečné serpentiny a jsem na sedle. Čas mám ještě slušný a náladu dobrou. Další 2-tisícovka v kapse :-) Pokračování Královské etapy znám: Sjezd do Gletsche vystřídán stoupáním kolem hotýlku Belveder. Ledovec Rhonegletscher mě k ochlazení nezláká, raději se zastavím až na Furkapassu. A z Furky úchvatný a dlouhý sjezd, kdy ostrá zatáčka střídá ještě ostřejší, silničky uzounké, bez zábradlí, bez svodidel... Trochu překážejí všudepřítomná auta, motorky i busy. Za Andermattem (1436 m) další ztráta nadmořské výšky - silnice zde prudce klesá, dokonce se noří do skalního masívu. Rychlost graduje, adrenalin stoupá, chtělo by to přibrzdit. Třeba i zastavit a kochat se... A nepřehlédnout např. soutěsku Schollenen. Samé dno Královské etapy je ve městě Wassen (900 m). Nabrat v kašně pitnou vodu a pak už jen stoupat a stoupat... Poctivých 19 kilometrů vzhůru za vedra a v potu. Tento úsek jedu potřetí a vždycky za vedra a v potu... Dojde i na finální tunel a ostré světlo na jeho konci. Jsem v průsmyku Sustenpass. Hurááá! Sešlo se nás tu pět, tak se fotíme u tabule s číslovkou 2224. Zbývá už jen bleskový sjezd ke skalní soutěsce Aareschlucht, kde čeká náš autobus. V posledním úseku od Wassenu se nabralo zpoždění něco přes půlhodiny. Čekající cyklisté jsou většinou v pohodě, ale jsou i tací, co naopak méně. Mně však nic nemůže zkazit náladu. Ani v závěru týdne přidělený úklid dámských WC - jako trest za královské zpoždění (naši lídři asi stále neví, že úklid WC obecně je to nejjednodušší ze všech rajonů v bunkru... ;-) ). Má spokojenost je prostě veliká. Na svém kontě mám komplet celou Královskou etapu, sjetu v jednom dni. Tak ještě jednou - hurááá!

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy