Chodsko
|
|
Chodsko |
|
 |
 |
 |
Uff, v 15:30 jsme na sedle kopce. Teď už jen pár metrů tlačit přes jehličí... ALE CO TO TADY JE? Kdo tu byl před námi? Co to tady udělal? Vichřice si pohrála se stromy a tak původně krátký výšlap se stává až příliš velkým zpestřením dobývání vrcholu se skleněným křížem. No aspoň budeme mít na co vzpomínat a Bořek má oprávněně na co nadávat (i když on si stěžuje zásadně vždy :-)). Ač to slovo nemám rád, musím napsat, že další cesta byla pohodová co do povrchu i profilu. Čerstvě zelené, z pupenů vybalené listy, nám mávají ke sjezdu, svým šustotem se lehce míchají do našich hovorů a zrcátkovitě odráží jas jarního slunce s modrou oblohou. (To se musím pochválit, hezké souvětí, skoro jako do Psavky!) Modré je i jezero (on je to tedy rybník) Perlsee a modré jsou i oči pasové policistky, která nás bez kontroly pouští zpět do Čech v Lískové. Naše oči ale červenají v protivětru, kterým se musíme probít cestou na Výhledy. Odměňujeme se pivem tamtéž. Týž dar si dáváme i večer v restauraci Viola, kde se scházíme všichni: Bořek, Dominika, Dušan, Hana, Hynek, Iva, Marcela, Milan, Milena, Mirka, Rudy, Staník, Vráťa (13). Večer končíme o jedenácté procházkou po nočním náměstí. Ujeli jsem asi 65 km.
 |
 |
 |
 Iva: "Slunná snídaně, ani nemusíš jíst a jsi sytý."Těmito slovy nás Iva poeticky zdraví, když nás vidí na zasklené verandě. Nedali jsme ale na poezii a raději nějaký čaj, kávu a pečivo jsme do sebe natlačili. Dnes nás čeká vrcholově rozhlednová etapa. |
| Po čekání na Hanu (!) u Jezera se přehoupáváme do Újezda, kde nás česko-chodské směrovky Kozinův-Kozinovo statek vedou do expozice Jiráskem popsaného rebela, na jeho statek. Nevedou nás tam ale všechny, Marcela se vrhla před vsí na stíhačku úplně cizího cyklisty a strhla s sebou i další. Stíhačka ale netrvala dlouho, dali jsme se dohromady tak, že jsme si za doprovodu chodského nářečí mohli prohlédnout expozici. Na Hrádku nás dojíždí Bufkovic rodina, tedy Hanin brácha Pepík, švagrová Ivča a synoveček Martin. První pivo a třetí Haniččin výklad si dáváme pod dohledem kamenného Koziny. |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Krátký sjezd okolo Trhanovského Lomikarova zámku je zákonitě následován výjezdem k pomníku J.Š.Baara, kde má Hana opět "výklad", tentokráte o sjezdu na lyžích a potrestaném výsměchu vlastnímu otci. Krátká rovinka v Caparticích nám dovoluje nadechnout se na následující stoupání, které na rozdíl od Velikonoce je již bez sněhu. Na Vráťův dotaz: "A na další křižovatce bude také regulovčík?" reaguji tak, abych jeho přání splnil. Uregulovali jsme se dobře, nikdo nesjel do Bavorska a na nejvyšší bod Českého lesa, na nejčastěji zobrazovaný vrcholek místních malířů, na místo, kde jsou místní rodáci před narozením "pod kamenem", na Čerchov, se dostáváme všichni a všichni též dostáváme zasloužené jídlo a pitivo, nepřítomná Eva pak vrcholovou SMS. Náš team se rozšiřuje o Haninu kamarádku z dětství, Alenu Duffkovou, která je ihned přijata a v posudku bychom o ní tak mohli napsat známé "v kolektivu oblíbená", a to tady ještě ani nerozdávala koláče. |
 |
 |
 |
| Vítr z Čerchova nás sfoukává přes betonku, lesní cestu a asfaltku až do České
Kubice, kde je erosenkové koupaliště prázdné a tak včera nepřítomný Vráťa byl o
erotické výhledy ochuzen. V restauraci Sauna na Babyloně ochutnáme nové
Koutské pivo a dělíme se. Skupina vrchařů přes lesy, louky a rybníky
Zelenovem dojíždí rozkvetlými stromy na vrch Vavřinec, centrum poutě, která se koná v srpnu,
v neděli po Vavřinci. Večer pak je pak v nekuřácké vinárně beseda s domorodci, Haniným tatínkem, tetou a strejdou. Historky z dětství se mísí se vzpomínáním na konec války s bombardováním z Flicperku, prvním černochem, první žvýkačkou a tajným léčením bratrových popálenin ("Škrtnul jsem sirkou, abych se podíval, jestli v tom kanystru je benzín") smetanou, která pak druhý den rodině normálně chutnala. Hana den shrnula slovy: "Všichni jste mě poslouchali, tak se mi to líbilo". Myslím, že 48 vrcholových kilometrů se líbilo i ostatním. |
 |
 |
 |
 Hana: "Hynku, tu flašku s ionťákem, jak jsem ti připravila na pokoji,
sis nevzal naschvál?"Touto větou, následovanou nezdvořilým smíchem ostatních, začala má manželka, nejlepší ze všech, nejpestřejší den západočeského kolování. Nečekal jsem, že velkou osmičku s avizovaným sinusovým profilem absolvujeme prakticky všichni. Nečekal jsem, co všechno nás čeká, ale v tom je život cyklistův (nejen jeho) pěkný. Vezměme to ale od rána do večera. |
| Prvním cílem byla návštěva Aleny v Kyčově (v mapě píší
Starý Klíčov, nenechte se zmást). Na tuto návštěvu jsme se
tak trochu vnutili, abychom otestovali pohostinnost Chodů. A řekněme si
rovnou, že prošli. Ještě před tím došlo v polích ke květinovém přepadu
Staníka, jehož jméno dnes svítilo v kalendáři. Všechna děvčata se u
Standy vystřídala, přispěl i Milan s lahví vína. Alena v Kyčově
byla nachystána. Meducína pro oslavence, víno, káva hlavně dva vzorové
chodské koláče s merhováním - to vše bylo pro nás připraveno i s úsměvem
chodky a modrou slunečnou oblohou vyzívající k... spánku. Dušan to
okomentoval trefně: "Byl to vysilující odpočinek!". Alena pak
doprovodila naši partu na hranice do Všerub a s Milenou pak jezdila skoro
celý den, přece nebude při tak pěkném počasí doma. Po včerejším obchodním kousku Milana ve vinárně (prodej jedněch zápalek za 10 €, to si nechte od Milana vyprávět!) jsme za hranicemi hledali pivní stanoviště. A netrvalo to dlouho. Německy hovořící část výpravy vyjednala 7 piv. Pak svačino-oběd a hurá na oře. Ten Milanův ale kulhal na přední nohu. Výměna první duše a kontrola pláště byla hned. Ale ouha, i druhá podkova, tedy duše, uniká, asi byla stará. Nebudeme lepit, Dušan dodává svou, v pořadí třetí. Majitel restaurace je ochotný, půjčuje kompresor a zase nic, asi bude špatný plášť. Přichází ještě jedna čtvrtá neúspěšná výměna a začínáme se dohadovat, jak dojet do Domažlic, což nám ochotně nabízí německý majitel restaurace, ale kde tam v neděli kupovat plášť? Mezitím zlaté (nebo zlatnické) ruce Bořka v klídku dávají pátou duši a hle, vše je OK. Ještě přistupuje důkladný učitel Vráťa a prochází se mnou plášť. Vyplatilo se. Našli jsme tam zvenku (zevnitř nehmatný) kovový osten. P
|
  |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 "Tak ahoj já jedu jinudy."
se s námi loučí Milan a odjíždí od zbytku. "On je jako ten Zdeněk,
potřebuje rychlost a terény" reaguje Rudy. Skutečnost je ale jiná, Milan
odjíždí na mou prosbu, aby si vybral správné stanoviště pro pořízení fotky u
Dolní Brány a pokračuje s námi.
|
 |
|
| Dnešní etapa je krátká, jedeme do Muzea techniky a řemesel (web s fotkami) v Kolovči. Prohlídka tisíce exponátů seřazených dle řemesel (kadeřnictví, pletařství, hospoda, zubař, řezník...) se určitě líbila i s možností nakoupit místní specifickou keramiku vyráběnou po několik generací jedinou rodinou. Ani žádná z žen nebyla semleta, asi proto že žádná z nich není baba, ale všechny jsou mladé a krásné. Méně se už líbila místní hospodská, která svým "Párky nebudou" přišla i o tržbu za HaHy piva. To hospodský v Úboči byl jiný pašák. Dušanovi přinesl langoše i na schody před hospodu. Výstup na sedlo u Korábu (rozhledna vynechána, ať se máme na co těšit příště) byl hračkou a následný sjezd se sladkou sachrovo-zmrzlinovou tečkou v cukrárně ve Kdyni neměl chybu, stejně jako celý pobyt zde. Na bolavé zadečky, zatuhlá stehna a alergizující pampelišky zapomeneme, v hlavě nám zůstanou Čerchovské rozhledny, chodské koláče, pětivýměna gumy, aerodynamický sjezd Marcely do Nýrska a další a další... Tak za rok/dva znovu, třeba na potápění v kesonu v nejčistším českém lomu u Mrákova (Kyčova) a na prohlídku muzeí a zřícenina a rozhlednu Koráb a kostel... |  |
|
Zapsal a fotil Hynek a Milan
a Vráťa,
mapu a profil dodal Vráťa, korekturu provedla
a text doplnila Hana. |
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
o prodlouženém odpočinku bojujeme nejen s
dokopcovou gravitací, ale také silným východním protivětrem. Je to prověrka
psychických sil, podívejte se na ten profil, dodaný z Vráťova GPS přístroje
(no nekup to, s kolem za 4.5 tisíce u Mountfielda). Využíváme i prudké
sjezdy a zvyšujeme své maximálky. Po 15.hodině se vracíme do vlasti i Svaté
Kateřiny a jdeme na pozdní obědo-svačinu. Jsme již skoro všichni v
restauraci u silnice, když kolem nás vzduchem prosviští v aerodynamickém
"vajíčku" Marcela, jejíž kola se snad ani hladkého asfaltu nedotýkaji. Náš
řev v opojení z rychlosti nevnímá a vychutnává si sjezd, když se
konečně nemusí potit a bojovat s alergií. Vráťa situaci poměrně rychle
vyhodnocuje a dává se na stíhačku, přesto se Marcele daří utrhnout dost
velký kus a ztrácí 180 výškových (!) metrů. Její návrat do hospůdky pak
doprovází náš potlesk a Marcelin typický úsměv místo adekvátního klení a
kabonění.