Brno -> Praha
cyklotrasa číslo 1

Hana ideově vymyslela a ideologicky podala tak, že všichni byli nápadem nadšeni a dokonce se i chtěli výpravy zúčastnit, Milena nakoupila mapy, zajistila nocleh v Čáslavi a přesně popsala trasu, Jana dojednala nocleh i s večeří a snídaní u paní Kadeřávkové ve Věcově, Iva s Milenou a Dušanem osobně zkontrolovali dojezd do hlavního města, Lenka nakoupila jízdenky, všichni se účastnili bouřlivé e-mailové korespondence (68 e-mailů) a tak mohla akce přejezdu z hlavního města Moravy do hlavního města Čech začít.

Den 0 (čtvrtek 10.6.2004)

Po té, co se přes republiku přehnal orkán a předpověď počasí slibovala, že bude hůře, my-Vorlíci (jakýpak Vorlíci, my jsme Vorli) vyjeli ve čtvrtek k večeru. Zpočátku to vypadalo, že pršet bude jinde, než kudy pojedeme. Iva sice mobilem volala, že snad v hlavním městě nešel proud a jiné poplašné zprávy, ale svým telefonátem spíše zvýšila mou rychlost, protože v pozadí telefonátu bylo jasně slyšet (a jen při troše představivosti i cítit) smažící se karbanátky. Bohužel nás déšť dohnal, museli jsme nandat pláštěnky a já poprvé ( a naposled) využil skvělé návleky Rossman. Jejich těsnost jsem zajistil ambulantními uzly a gumičkami (detail se ukáže při najetí myší na obrázek vpravo). Servis u Ivy a Dušan neměl chybu: karbanátky, salát, káva, sprcha, skvělá ložnice...

Jablonecko-Kosmonoská skupina dojížděla do hlavního města autem po dálnici a jízda se jí tolik zalíbila, že trasu Brandýs<-> Kosmonosy absolvovala několikrát, přičemž záminkou byla zapomenutá obuv.

Lenka se zbaběle rozhodla, že nebude trávit dobrodružnou noc na nádraží, jak jsme jí původně nabízeli, aby nezaspala vlak, a spala doma.

Po najetí myší detail návleků.

Den 1 (pátek 11.6.2004) Jsem rád, že jsem "úředník" a nemusím vstávat v noci jako tento pátek. Ani nevím, jak jsem udělal ranní hygienu, vypil čaj a ocitl se na dálnici. Ano, "na dálnici", to je nejkratší cesta od Ivy ke "krtkáči". Naštěstí ranních pražských ptáčat je málo a tak jsme byli bez problémů za chvilku na osamoceném nástupišti a za chvilku i na hlavním nádraží a to všichni. (Nechápu, jak je možné, že jsme na hlavní nádraží dorazili před půl šestou, když Lenka dala sraz v 5,30 a normálně, když se řekne v 9, vyjíždíme ve 1/4 na deset.) Po té, co jsme se olíbali se snažil mou náladu zkazit pán, který tvrdil, že nic nejede, že tu už dvě hodiny čeká na vlak, ale ukázalo se, že zpoždění měl jen jeho vlak (fakt dvě hoďky) (Hynek se taky dá do řeči s každým pochybným individuem) a "jenom" nefunguje elektronické zobrazování časů odjezdů (to chápu, vždyť to řídí počítač). Našli jsme svůj vlak, vagón na kola, ale zaplatit jsme je nemohli, to až v Libni. Proč, to ví asi jenom bůh a ministr dopravy. Ono to je složitá věc, takový lístek pro kolo. O aktu platby vám více poví Lenka, která se tohoto tajemného procesu za nás účastnila. Na každé kolo jeden lístek, pak další lístek a pak snad další nebo nějaké zaříkávání. V žádném případě nesmí být lístek přilepen na kolo. Toho všeho musí ještě být přítomna tajemná spící žena s velkou aktovkou. Za družného hovoru (Zdeněk se při studiu trasy nejvíce těšil na obec Kouřim), klimbání, pozorování mladých děvčat procházejících uličkou a deště padajícího na okna rychlíku jsme do Brna dorazili jen s malým zpožděním dvacet minut.

V Brně se nám na nádraží všem podařilo vystoupit hlavním východem, pak se bohužel ukázalo, že hlavní východy jsou dva. Přesto jsme se sešli a po té, co Zdeněk napumpoval kola všem, včetně kolemjdoucích cyklistů, jsem nás vyblejsknul u "Osvěžení plné slunce" - obloha s tím sluncem ale nebyla tak jednoznačná. Pod vedením Zdeňka, který v Brně studoval, jsme vyjeli od nádraží a rozdělit (ne zabloudit) se nám podařilo hned na třetím kilometru. Již jako sevřená skupina jsme dojeli na přehradu, prohlédli si vodní sinice a zbytek Hitlerovy silnice. Podél přehrady jsme za chvilku obkroužili hrad Veveří, minuli impresionistické pole, opět se částečně (ale jenom trošku) rozdělili, abychom si v Tišnově dali oběd.
Veveří		Po najetí myše detail palačinky.

	Mezi námi byla bohužel jen jediná zodpovědná evro-občanka Jana. Jen ta si zařídila voličský průkaz a tak mohla v obci Šerkovice (mají dokonce vlastní webové stránky!) volit. Volební komise byla velice vstřícná. Dostali jsme vodu do cykloláhví, ač nevolič, vyžebral jsem koláčky (dobré) a Jana nakonec dostala pohled a vlaječku obce.
Další cesta šla nahoru / dolů, kopečky, zelené louky kostelíky, hrad Pernštejn s ochutnávkou vína (chudák Zdeněk jel tam a zpět)

	Pernštejn
Terén nás trochu (dost) rozdělil, navíc si někteří mysleli, že za nimi někdo jede a on jel Nikdo, kopečky byly svůdně prudké, informace domorodců nepřesné nebo málo hlasité. Přesto se nám podařilo u Kadeřávkových na farmě sejít. Sice na dvakrát, ale sejít. Protáhli jsme se, vysprchovali a od paní majitelky dostali skopové, buchty na ráno a v lednici bylo připraveno pivo.

Den 2 (sobota 11.6.2004)
	Někteří tvrdili, že v noci pršelo. Ráno ale vypadalo sympaticky, zvláště když nás od "paní domácí" čekaly buchty třech druhů. Zdeněk dokončil technické obhospodaření všech kol a mohli jsme vyrazit vzhůru. Ono jinak, než vzhůru, to z Věcova nejde.
	Zpočátku to bylo jen na vestičku, před Hlinskem se ale obloha rozplakala a tak jsme na několik chvil museli vytáhnout pláštěnky, abychom zahnali déšť. A byla to přehlídka všech možných stylů. Sluníčko se na nás chtělo podívat a tak za chvilku vylezlo. Opakování této finty se podařilo vícekrát. Vždy po vytažení pláštěnky přestalo pršet.
Poobědvali jsme v Betlému v Hlinsku (polévka mohla být teda lepší) a s těžkýma nohama vyjeli pod zamračenou oblohou. Pak jsme před přehradou Seč ventilově pomohli cyklistickému páru (máme slíbeno pivo) a projeli jediným tunelem naší trasy. V Seči jsme si chtěli na náměstí dát svačinu, ale zbabělí pikolíci po prvním hromu stáhli markýzu a odmítli v bouřce obsluhovat. Našli jsme si lepší a hezčí restauraci o kousek dál, ochutnali bramboráčky a v lepším počasí projeli okolo pole "trifidů" k hradu Žleby a bez zastávky dojeli do Čáslavi. Zde nás dvojice kluků ochotně provedla až na ubytování u stadionu. U večeře (restaurace na stadionu s televizním fotbalem a plná kuřáků) poblíž si Jana všimla známého pána, ale nemohli jsem přijít na to, kdo to je. Tvrdil jsem, že je to někdo z odborů nebo ze salónu Cimrmann, ale pak se ukázalo, že s námi večeří ministr Urban. (možná to byl jenom někdo hrozně podobnej, žádná ochranka....) Nejvýznamnější osobností na večeři byl ale novopečený děda Eda, jehož vnoučka jsme zapili.
	Seč	Po najetí myší jiný hrad.

Den 3 (neděle 12.6.2004)
	Ráno v městě Čáslavi bylo elektrické. Nejdříve Dušan vyrazil světelný okruh a pak se nám podařilo ponorným vařičem vyřadit i okruh zásuvkový. Skvělé ráno. Na kole nás už ale čekali více-méně rovinky. Vynechali jsme Kutnou Horu, abychom byli včas v Uhlířských Janovicích (vzali jsme to přes Košice). Tam nás díky Lence čekali Holubovi, rodiče herce Radka Holuba. Bezvadná občerstvovací stanice. Po prohlídce domu následovala káva, čaj, zákusek a hlavně těstovinový salát od pana Holuba. Budeme sem muset zajet ještě jednou.

Po příjemném občerstvení následovala hra slunce/déšť a v Stříbrné Skalici u Sázavy po příkazu "Jedeme" Dušan nahlásil "Píchnuto" a Zdeněk ukázal, jak umí měnit cizí duši a jak umí píchnout vlastní prst. Na následnou opravu prstu nastoupila lékařka a krvácení zastavila (jak je šikovná, se ukázalo až později, když se přiznala že bez brýlí moc nevidí). Podél řeky do Jevan, zde již Pražandy měly předem vyhlédnutou restauraci s občerstvením, zklamání v Masojedech (žádné maso, a to se tam chtěl Zdeněk s Hynkem nastěhovat), a pod krásnou oblačností dojíždíme do našeho hlavního města Prahy. Povedlo se. Díky přípravě dojezdu do Prahy šlo vše jako po drátku. Okolo zámku Koloděje do jsme dojeli na poslední občerstvení a pak díky Dušanově radě po tubusu metra na Černý most. Když jsem naložil kolo na auto a sundal tachometr, zjistil jsem 99.45.

Jevany		Koloděje
	Závěr cesty, jako by byl začátkem dalších cest.
Závěr pražsko-jablonecko-kosmonoské skupiny popsala Iva: Ano, dostali jsme se přes stovku, tacháč ukazoval necelých 103 km. Sranda byla ještě v metru na Rajské zahradě - vlastně nás bylo sedm, co jsme se chtěli narvat do vagonu. Řidič soupravy byl nějaký zběsilý a hodlal rychle zavřít, vůbec nás cyklisty nebral na zřetel. Jelikož já cestuji tím metrem téměř denně a kolikrát s kolem, tak jsem zběhlejší a šla jsem jinými než zadními dveřmi. Těmi se dostaly bez úhony Milena, Eva, Jana, ale Dušana a Lenku s koly už dveře skříply, Zdeněk byl ještě celý venku. Zběsilý řidič trval na tom, že chce zavřít a dveře nepovolily. Holky ještě Dušana strhly na svou stranu do vagonu, ale Lenka se Zdeňkem zůstali na peroně. Prý že na sebe počkaj na Florenci, kde přestupovali na "céčko". My s Dušanem vystoupili na Palmovce a v pohodě vyjeli kopec k nám na Střížkov. Tak to jen závěrečné zpestření.

Hledáte další fotografie? Hledáte dobře, ale na špatném místě. Všechny fotky jsou TADY.