Zakarpatskou UKRAJINOU
na kole a pak domů

22.6.-7.7.2018
Autor textu Foto / video Ostatní
Hynek
Korektura Hana
Fotogalerie není, fotek je tu dost. Na přání udělám.
mapa celá trasa
jen Zakarpatská Ukrajina

Hana se na podzim 2017 vrátila od kadeřnice a pravila: "Mohli bychom jet na Ukrajinu, je tam pěkně, pro nás lacino, ubytování najdeme každý večer, říkal to František, bratr kadeřnice, on tam byl i s rodinou na kole už 3x." A tak jsme jeli. Bylo tam pěkně, lacino a ubytování jsme sehnali každý večer.
Za hranice jsme vyrazili s českými drahami. Sice nešlo na webu koupit najednou jízdenku, lehátko a rezervaci kol, ale Hana to zvládla. Jízdenku a lehátko přes web, pak k tomu kola. to vše asi půl roku předem.
     
V pátek 22.6. jsme nasedli na dvacetikilogramové oře a přejeli na Hlavní nádraží v Praze (49 km). Lehli jsme si na lůžka a v sobotu 23.6. vystoupili v Michalovcích. Obava ze spolucestujících byla zbytečná. Jeli s námi maturanti na sraz po 45 letech (s 8mm promítačkou) a manželé-turisté z Kostomlat.
Furt mi vrže kolo. Nebude něco prasklého nebo povoleného? Nervózně kontroluji kolo. Nervózně kontroluji kolo. Nervózně kontroluji kolo. Po 9 km to skoro přestává. Když mne honí dva psi vytrvalci na 200 m, tak o vrzání nevím vůbec nic.
Přechod hranice (pro pěší a kola ve Velkých Slemencích) je absolutně bez problému. Po přechodu hranice v ukrajinských Malých Slemencích si připadáme jako Němci, co přejeli naše hranice. Jeden stánek vedle druhého.

Přechod pro kola a pěší


Za hranicemi

Při příjezdu do Užgorodu začíná pršet, ale zastavili jsme šikovně, vedle směnárny. Měníme 100 USD, lovíme první kešku a procházíme okolo staveb z první republiky, dáváme si první kvas. Spát chceme ale mimo velké město. Honí nás černé mraky, snad se někde uchytíme, František říkal, že to nebude problém. Až na třetí dotaz se dozvídáme o ubytování ve srubech. Dojedeme a začíná pršet. To nám ale je fuk. Dáváme si pivo Černigov (také jsme mohli mít staropramen) a dáváme si večeři. Ujeli jsme 78 km, za nocleh pro dva platím 300 hřiven (=cca 240 Kč).
   

Masarykova škola v Užgorodu
   

Kostel v Užgorodu
 
   
V neděli 24.6. vstáváme v 9:30, ale je to vlastně 10:30. Naše obavy "Kde nakoupíme" se ukazují jako zcela zbytečné, ve vesnických obchůdcích ABC je otevřeno a nakupovat je co. Za jednou ze vsí se právě koná den dětí, jsou na silnici... Ne to jsem se spletl, na periferii obce jsou usídleni cikáni  a žijí společně a všude. Docela často sbírají plody u silnice. Také potkáváme pasáky ovcí a krav.

Magazín ABC, jako naše dobře vybavená večerka. - zvenku nic moc


ABC uvnitř
 
   

Velice časté společenství uprostřed obce.
 
   

Rovinka na rozjezd.
 
   

Do Mukačeva pěkná asfaltová cyklostezka, díky za ni.
   

Ale "trochu" zarostla keři, projet ale šla.
   

Mukačevo je výstavné a pěkné evropské město. Obědvám ve středu města v nóbl restauraci. Ceny v hřivnách (násob 0.8): polévka 30,- králík 120,- příloha brambory 30, salát 30.
Na okraji města v obrovské tržnici kupujeme baterky do glukometru a také si půjčujeme klíč na dotažení matičky.

Radnice v Mukačevu


Boršč v Mukačevu, já pivo, Hana kvas


Obrovské tržiště na periferii Mukačeva


Jeden z desítek pavilonů tržiště

Pokračujeme po prašné krajnici, na zkratce si dáváme v typické vesnické prodejně a také nálevně lahváče. Jedna z paní má syna v ČR a naši vlast chválí. To ještě nevíme, že takových budou ještě desítky.
V podvečer vjíždíme na náměstí v Chustu, kde právě probíhá koncert a představení mládežníků, taková hodně velká umělecká škola. Rozhlédeneme se a hele, HOSTEL. A mají dost volno. Kola neseme do 3. podlaží na chodbu. Je tu čisto, velká jídelna s kuchyňským vybavením, krásný výhled na kostel, čisté sprchy. Nemá to chybu. Na tachometrech večer vidíme ujeto 95 km.
   

Zdálo se nám, že vrata jsou na domu v Zakarpatí to nejdůležitější. V každé obci, co jsme jeli.
 
   

Nákup meruněk. Paní pracovala v Sobotce.
   

Výhled z hostelu v Chustu
   
     
25.6 ráno navštěvujeme v Chustu kostel. Hana si všimla zajímavosti, utěrky u obrazů ikon. Aby šly utřít a líbání bylo hygienické. Podařilo se nám jet mimo hlavní silnici, kde byl velký pondělní provoz aut. Další zajímavostí byl průjezd 10km dlouhou obcí a také desítky aut s českými SPZ. Jsou zde legálně, ale jednou za rok si musí udělat výlet do Čech. Ale prý se bude měnit zákon a nepůjde to.

Interiér kostela v Chustu


Hygienická pomůcka po polibku


Výjimečně jiný kostel než se zlatou bání na věžích


V hnízdu lásky jsme nespali


Prodejna všeho, vlevo občerstvovna se slunečníky (kvas, točené pivo, lihoviny, pochutiny) . Místo našeho oběda

Jak se blížíme ke Koločavě, silnice se horší, musí se více kličkovat. Mosty zatím, v té časti pro auta, drží. V bájné Koločavě se ubytováváme v četnické stanici, 200 hřiven za osobu. Dobré jídlo, pěkné prostředí, sprcha společná na chodbě. Večer jdeme ještě na procházku, nacházíme hrob Eržiky (milá Nikoly Šohaje). Hroby jsou zvláštní, na většině je otočený kbelík. Asi aby neutekla duše a/nebo nezhasla svíčka. Dnes jsme ujeli 72 km.

Před muzeem.
   

Asi chudší zemřelí.
   

Asi bohatší zemřelí.
   

Další kostel z mnoha.
   

Část mostu určená pro chodce není používaná ale most udrží i náklaďáky.
   

Četnická stanice v Koločavě, místo našeho ubytování

Ubytování v četnické stanici.
 
   

Večer nad Koločavou 1.

Večer nad Koločavou 2.
   

Hrob Eržiky
   

Hroby nad Koločavou.
 
   

Někde za Chustem.

Ivan Olbracht.

Večeře v četnické stanici.

Den 26.6. jsem zahájili ztracením se. Já jsem fotil, Hana jela napřed. Ale našli jsem se. Pak jsme společně v Koločavě našli Staré selo, skanzen. Protože jsme se obávali, že dnešní den bude náročný, tak jsme jej nenavštívili. Dodnes toho litujeme. Dopoledne jsme museli čelit ještě jednomu problému. stále kol nás byli domky. Stále. A nebylo se kde vyprázdnit. Na odbočce k jezeru Siněvir konečně přišlo osvobození.

Značení jako u nás. Také je od nás.

Nikola Šuhaj před skanzenem.

Houbovka 35, Borš 30, Šašlik 60, Salát 15
na koruny násobte 0,8

Kulturní středisko, aptěka (ta musí být v každe obci alespoň 2x), kostel.
   

Praní v řece jsme viděli jen 1x
   
Na odbočce k jezeru Siněvir nás zkasíroval výběrčí. Nejenom, že jsme nedostali potvrzení EET, ani vstupenka pro nás nebyla. Jezero jako takové trochu připomíná jezera na Šumavě, ale je to taková "fabrika na turisty".
Obědváme v ukrajinsko české restauraci, kde jsou stěny oblepeny bankovkami se vzkazy.
   

Jezero Siněvir, v tomto období cíl školních výletů (fandili nám při výjezdu do kopce).
   


Česko Ukrajinská hospoda

a její bankovkový interiér.
   
     
Překonáváme sedlo a sjíždíme do Mižrije. Když v první hospodě zjišťujeme, že nemají točené a chceme jet dále, zaslechne nás jeden místní cyklista (na kole přijel do hospody) a že nás doprovodí do další. Bojíme se rozpoutání pitky, ale ukazuje se, že Vasil je příjemný společník, platí za nás pivo, nechce "odvetu" a vypráví o tom, jak pracuje v Čechách a že v pátek pojede do Pardubic. A dává nám typy na ubytování. Dokonce si vyměňujeme telefonní čísla.    

Na sedle Mižrije.
   

Výhled ze sedla Miřrije
   
     
Další cesta je ve znamení deště, ale voda z oblak nás nedostane. Na druhý pokus se ubytováváme nad hospodou, asi načerno, za 150 hřiven na osobu. Ale zase nás natáhli na pivu za 30. Interiér vypadá, že byl dříve honosný, ale třeba voda teče jen studená (po reklamaci byla za hodinu teplá, to jsme ale už byli vykoupaní). Naproti kupujeme místní víno v sedmičce, dobré. A prodejce si na obchůdek vydělal v provozu u Račického kanálu a na ČR vzpomíná s láskou. Hana jako každý den vyprala, v sušárně se nám krásně spí. Po ujetých 88 km.    
   
   
     
27.6. jsme hned na startu udělali dvě odbočky z hlavní trasy. Nejprve na místní turistickou atrakci vodopád Šipit. Že je to atrakce se dalo poznat tak, že na několikakilometrové příjezdové silnici bylo mnoho nabídek na ubytování a v cíli bylo obrovské parkoviště. Vodopád samotný není žádný norský obr a tak nás spíše zaujala stavba z kamenů pod ním, plná postav, přemostění, stavení. A držela. A zafotil jsem si. Také u stánku mlékařky jsme si koupili sýr.    

Vodopád Šipit.
   
 
Kamínková stavba pod vodopádem Šipit.
 
   
     
Na druhou odbočku nás navedl velký billboard lákající na Chaščovanské jezero s ubytováním. Státní cesta (nejde napsat státní silnice) byla hodně dírokličkovací. Ale na posledních kilometrech na vlastní odbočce k jezeru ležela krásná rovná asfaltka, na jejímž konci byl pán, co vybíral vstup. Aniž bychom ještě něco viděli jsme tedy zaplatili 30hřiven, dostali papírový náramek a šli se do resortu podívat. Byla tu wifi, byla tu sezení pro rybáře na břehu s připravenými ohništi se dřevem, bylo tu uklizeno, bylo tu zvlášť jezero na koupání. V zastřešeném sezení jsme si dali chleba se sýrem a rybičky (každé zvlášť).    

Tady nejsou červenšátkoví pionýři.
   

Motozásobování i pro sousedy, jak jsme zjistili.
   

Poslední kilometry k jezeru s placeným vstupem, asfalt hlaďoučký jak dětská prdelka.
   

Chaščovanské jezero s hotelem, přístřešky a moly na lov ryb, grily...
   

I stát buduje nové hladké silnice.
   

Typická dvojice. Povšimněte si modrých hvězd.
   
   
Do města Volovets jedeme po hlavní, výjimečně nejedeme dle mapy.cz. Ve městě se od českých pěších turistů dozvídáme, že přejet hranice u Užgorodu trvalo několik hodin. Moc aut a hraničáři čekali na úplatek.
Pak přichází na Hynka po hypoglykemii krize psychická. Nechce se jet. Ale nakonec se po hlavní (okolo nás projíždí kamiony) dokodrcáme do zcela neturistické obce Bilsoyitsia. Hana jde do krámo-nálevny a ptá prodavačky: "Šlo by se tady někde v obci vyspat?"
Prodavačka: "Chlapi, můžete je někde ubytovat?"
Jeden z nich: "A chcete se koupat?"
Hana "No to by bylo fajn."
"A suchý záchod vám nevadí?"
Hana: "Nevadí."
"Tak pojďte"
Cestou se dozvídáme, že Jura měl ve Znojmě tatínka, teď se v ČR soudí o dědictví-dům. Docházíme do typického místního soudomí. Vepředu nový dům, vzadu starý, klasicky dřevěný. Jdeme do toho prvního, Vnitřek je stejný jako u nás. Nová koupelna je vykachličkovaná, s teplou vodou, jenom kamna na dřevo překvapí. Je vidět, že všechno je nové, že se tu přestavuje. Na přivítanou dostaneme stakan kořalky. Spíme v normální ložnici, máme se fajně, Suchý záchod přes dvorek nevadí. Také vidíme manželku, babičku a dva kluky. Dům se nezavírá. A cena? 150 za osobu, stejně jako jinde. A to ani nevíme, že zítra dostaneme snídani. Pohostinnost cítíme silně. I při starostlivé připomínce, že dle předpovědi má být jenom 5° až 6°C. Ujeli jsme 68 km.
   

Tady vlevo v obchodě vedla Hana rozhovor.
   

U Jury. S medvědem. Další fotky z přívětivého interiéru nepřináším, neptal jsem se na svolení.


Juru s Hanou jsem si vyfotit mohl.
 
   
A je tu čtvrtek 28.6.. Hlášených 5° až 6°C bylo možná v noci, ráno je teplo. Nejdříve se nám daří jet mimo hlavní tah, pak ale musíme na hlavní silnici. Aut ale jezdí málo a hlavně je široká krajnice. Při pokusu o první sjezd na vedlejšky (dle mapy.cz) projíždíme bolševníkovou džunglí po "cestě", která nás vede k většímu potoku, kde buď uplaval most nebo tudy jezdí jen gruzaviky.    

"Cesta" mezi bolševníky.
   

Tudy cesta (pro kola) nevede. Možná kdysi vedla.
   

Krajina severně od Bilsoyitsie.
   

Ano, je postavená z tašek.
 
   
Po návratu na hlavní silnici se stáváme účastníky dramatu. Máváme na koňské spřežení, cestující nám také mávají a neřízení koně (aspoň to tak vypadalo) uhýbají k nám do protisměru, kde se blíží kamion. Dopadlo to dobře, koně uhnuli na lesní cestu a ani zvolna následující psiska nebyla přejeta.    
   
Na vedlejších silnicích velice různorodé kvality nenacházíme v obchůdcích s "PRODUKTY" žádné pečivo na oběd. Že bychom dnes byly o tatrankách a vodě? Ne, ve 13:53 se osud obrací a v kiosku v nadmořské výšce 950 mnm u široké a hlaďoučké, snad mezinárodní silnice, ale s nulovým provozem, to v bistru  roztáčíme: houskobulky, klobása, rajčata i pivo.    

Náš rekord v hustotě spatřených věží.
   

Čím horší silnice, tím lepší kostel? Ano, je to věcí priorit, proč ne.
 
   

Místo našeho oběda.
   
   
Ač do Polska, jehož hranice lížeme, ale nepřejíždíme, procházíme jakousi hraniční předkontrolou u města Užok. Sjezd do něj byl asi nejvíce kličkovací. Auta jedou v obou směrech bez ohledu na pravostranný provoz. Jede se tam, co nejsou díry. A za Užokem nás v hospodě "natáhli", nezeptali jsme se předem, jaká je cena a tak jsme za 2 polévky a jedno pivo zaplatili 170 hřiven.

Večer se Hana ukázala jako výborný vyjednávač. Na 91 km v městě Sil nás místní navigují do hotelu u řeky Už. Už při vstupu do nóbl haly a osamoceného notebooku u nezamčených dveří si říkám, že to nebude pro nás. Ceny za pokoj s koupelnou 500 hřiven se sprchou na chodbě 450. Tolik nemám říká Hana a nějak okecává nemožnost platit eurami. Pán snižuje na 400, já už bych to bral, ale Hana tvrdí, že máme jen 300. Nakonec pán mávne rukou a postele jsou naše. A ráno k tomu pak byla i neočekávaná snídaně.
   

Vstupní hala našeho hotelu.
 
   
Páteční ráno 29.6., neodbočujeme na výlet k dopadu Kněhyňského meteoritu, o kterém nám psal Kalimero. Jedem stále podél řeky Už (už víte, proč se Už-gorod jmenuje Užgorod?). Je to asi nejhorší část cesty Zakarpatím. Na nerovnosti jsme si zvykli, ale tady jsou vyjeté koleje od kamionů a hlavně žádná krajnice.
Při lovení kešky se dostáváme na výhled nad průmyslové město Velky Bereznyj.
   

U nás červeno bílé...
   

Vzpomínka na Československo.
   

Mozaiky byly v autobusových čekárnách nejčastější výzdobou.
   
 
Když už jsme tu korunu museli uříznout, proč neužít zbytek.
 
 
Po 13.hodině jsme podruhé v centru Užgorodu. Obědváme v gruzínské restauraci. Ve specialitách mají maďarský guláš a slovenský bramborák. Naproti je nějaká počítačová firma jabko . Pozorujeme kolemjdoucí a padáme do dřímoty. Tak ještě okolo kostelů dojedeme k hradu a pak výpadovkou k hranici.

Užgorod - Chresto-vozdvižeňskij katedralnij sobor zvenčí.

a zevnitř


Evropská nabídka piv před kavárnou.


Naše poslední pivo v "Produktech"

Chceme přespat co nejblíže přechodu, abychom stihli ve Velkých Kapušanech otevřenou poštu s poste restante uloženým stanem. Ale poprvé se nám nepodaří najít rozumné ubytování. Zvláště u vstřícné alkoholičky v Palaď Kamarivci to bylo hodně špinavé.

Vezmeme to tedy přes hranice už dnes. Prohlídka je skutečně pečlivá, brašny musíme otevřít. Ale prohlídka není přísná, jedno pivo a krabice mléka je s přivřením oka povolena. Také jsme si to ještě ten den vypili. To už ale ve Velkých Kapušanech. Zajímavosti: nejlepší pivo zde bylo 14° z Rumunska. Na pokoji máme asi třináct ručníků a tekutá mýdla, asi od sklerotické pokojské, potkáváme Ostravského dálkového cyklistu, který má vdanou sestru v Horních Stakorech, obci u naší Mladé Boleslavi. Ubytování je za 19€ a ujeli jsme 81km.
   

Stačilo nám to.
   
     
 

Slovenskem, Maďarskem a ČR domů

30.6.-7.7.2018
 
Tuto část našeho putování již proberu jen telegraficky. Přece jenom je známější.    
30.6. Velké Kapušany
- vyzvedávám stan uložený poste restante (a výhodně zaslaný ze SR od příbuzných, kterým jsme jej dali při návštěvě v MB)
- okraje obcí jsou často osídleny Rómy s velice odlišnou úrovní ubytování
- zemědělská prezentace družstva a provozů u obce Veľké Raškovce včetně muzea auto-moto-veteránů
- i v Maďarsku mají hory (na mapách i velehory, vrstevnice jsou po 5m) a také cyklostezku na zrušené železnici
- po boji se silným protivětrem a 110km v nohách uléháme v luxusu v Moldavě nad Bodvou - motelu Orgován, doporučujeme. Jediný mínus (a později se ukázalo se, že v celé SR) - jen české točené pivo, zde Kozel (šariš v lahvi)
- dnes se nám vůbec nedařilo synchronizované močení => ztráta času

Kostel ve Veľkých Kapušanech.


Smuteční síň ve Veľkých Kapušanech.


Z přehlídky zemědělských provozů - Veľké Raškovice.


Maďarské roviny a hory.



Zahrada našeho ubytování v Moldavě nad Bodvou.
   

1.7.
- na počátku klidná cesta po rovné státovce s širokou krajnicí, pak stálé stoupání s malým deštíkem
- Gombašok - maďarské slavnosti, super (tučné) občerstvení
- okolo magenzitových dolů do Revúce
- nejhonosnější ubytování, které nám zajistila sestřenice Hany Marienka, se kterou jsme dobře popovídali (já tedy hlavně poslouchal)
   

Hrad u Turne nad Bodvou.


Panorama u obce Slavec.
   

Oběd na maďarských slavnostech v Gombašoku. Pán chodil do průmyslovky v Mladé Boleslavi.
   

Nádrž Miková u Revúckej Lehoty.
   

Sestřenice Marienka (přijela sem na kole) a objednala spaní:
   
   

2.7.

- konec "maďarské" roviny
- dle piva jedeme "krušovickým krajem"
- vystoupání na nejvyšší bod celé trasy - Sedlo Prašivá 961 mnm
- spíme v Detve u Zlatky, maminky zetě, pěkně si povídáme, ujeto 92 km
   

Zajímavost - v každém kravíně to bylo trochu jinak.
   

Výhled ze sedla Chorepa.
   

Nejvyšší bod celé trasy.
   

Polianky.
 
   

Setkání tchýní a tchána v Detve.
 
   
3.7.
- na cestu jsme si od Zlatky NEVZALI nabízené uhorky a víno, obé ve skle

Asi stezka zručnosti pro maminky s kočárky

- oběd v Žiaru nad Hronom, městě obchodních domů, teplé pivo v lahvi
- v Handlové jsme si připadali, že jsme přicestovali časem do 50.let, samá SORELA. Ale pěkná
   

Handlová
   

Handlová
   

Handlová
   

Handlová - není jenom vzpomínkou na socialistickou architekturu
   
     
- na nocleh stoupáme do Kempu nad zámkem Bojnice (200 výškových metrů), krutý závěr na 94 km trasy. Je to takový retro-socialistický kemp - za 22€

Interiér chatky. Povšimněte si vtipně umístěného zrcadla vlevo od okénka.
   

4.7. (středa)
- Den nezačal dobře začal jsem si čistit zuby pastou z penzionu z Moldavy. Byl to koupací šampón. Ale fakt vypadal jako pasta na  zuby.
- odmítl jsem náročnější trasu navrhovanou Hanou, raději pojedu po hlavní.
- Jízda po hlavní silnicí bez krajnice a s kamiony byla o život, to už nikdy.
- Při obědě v Bánovcích nad Bebravou vybíráme vedlejší silnici, čím si trasu do Polichna u Luhačovic prodlužujeme na 117km.
- Silnice na přechod hranic do ČR z Nemšové podél říčky byla výborná.
- Okolo Luhačovických lázeňských domů Jurkoviče jsme projeli rychle, těšili jsme se na Emilku a její večeři. Ani jedno nás nezklamalo. Zklamal jsem já, setkání u Emilky jsem fotograficky nezdokumentoval. Budeme tedy muset ještě někdy přijet.
   

Zámek Bojnice.
   

Jsme doma. V ZOO?
   

Bylo to v AKCI! (Nákup dárku k Emilce).
   

Luhačovice - děkujeme, pane Jurkoviči
   

5.7.

- Emilka nám poradila dobrou cestu mimo hlavní tah na Zlín
- "Hele, to je divnej most/tunel" , říkáme si u Ludkovic. Je to zbytek po "Hitlerově dálnici"

- ve stoupání nám volá Emilka "nechali jste tady spodky" - aspoň máme další důvod Emilku zase navštívit
- vedro
- architektura Zlína nás nadchla, stejně jako rychlý a dobrý oběd v Sportareálu u Kvasic
- Prostějov je cykloměsto, ale při stoupání z něj jsem si 6x říkal: "Tak to je ten vrchol, teď už to bude jen z kopce" a až po šesté to byla pravda
- v Jevíčku spíme na koupališti u šaten, bez stanu, ale s 230 volty a večeří. Po 120 km se spalo dobře.
   

Zlín.
   

Kroměříž.
   

Zjevení před Jevíčkem.
   

"Naše" koupaliště v Jevíčku
   

Na pingpongáči v osvětleném altánu se vybaluje dobře.
 
   
6.7.
- ráno Hana začíná koupelí v koupališti, pak začne lehce mžít
- já vařím vodu na čaj v ruce, kabel od konvice je příliš krátký, zásuvka ve dvou metrech
- jedeme Vysočinou, je to tedy nahoru/dolů
- oběd nám zachraňují Vietnamci ve své prodejně, jíme na dětském hřišti, hospody ve vesnicích jsou zavřené
- protože máme poslední příležitost, v Pardubickém kempu po 100km stavíme stan. To přeci musíme, když jsme jej tak dlouho vezli.
   

Naše sušárna v Jevíčku.
   

Naše noclehárna v Jevíčku.
   
     

Oběd v naší jídelně v Dolním Újezdě. Děkujeme za něj, vietnamští obchodníci.
   

Staré Hrady.
   

Luže - kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů
 
 
Pardubice poznáte, že?
7.7.
- poslední den jízdy nás potkaly tři malé nepříjemnosti(-) a jedna velká příjemnost(+)
     - protivítr, který na rovině měl velkou sílu a vál bez přestání
     - močil jsem na nevhodném místě cesty a Haně jsem se ztratil a musela se vracet
     - pohádali jsme se, kudy v Mladé Boleslavi pojedeme na nákup dárku dětem
     + setkali jsme se doma s dětmi a vnuky, objali jsme se políbili
   

První poslední balení stanu.
   

Pardubice - rodné město Marcely.
   

Poslední nákup potravin.
   

Příjemné léčení  hypoglykemie v Novém Městě u Chlumce nad Cidlinou
   

Ten jsem MUSEL vyfotit!
   

Ještě malá odbočka přes Černou Horu...
   

...A jsme DOMA!
   
     
Statistika:
ujeto: 1469km (+20 minut, kdy tachometr neměřil)
Váha kola s nákladem: 20kg (+2.5 kg stan, s tím hlavně jela Hana)
počet defektů: 0
Počet útočících psů: 2 (oba najednou, v SR)
Počet přespání ve stanu: 1
   

Červeně kolo (včetně přejezdu Mladá Boleslav->Praha), modře přejezd vlakem.
   
Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy