Předvánoční procházka
Prahou=PpP

"Sraz jsme si dali tady na Masaryčce proto, že nám Kralupákům zde za 1) končí vlak a za 2) je to první nádraží parostrojní železnice v Praze. Umístění nádraží a kolejiště je práce ing. Jana Pernera někdy kolem roku 1842, budovy navrhl architekt Antonín Jüngling, postavily je pak firmy Vojtěch Lanna a bratři Kleinové jako součást trati Praha - Olomouc v letech 1844-1845. Stavba trvala 9 měsíců, pracovalo zde na 4 tisíce dělníků. Masaryčka je dnes opravdu nejstarší nádražní stavbou v Praze a nejstarším provozovaným koncovým nádražím v Evropě!"

"Bohužel se nedochovaly dovezené tapety z Paříže, zdobené stylizovaným českým lvem a belgická zrcadla benátského typu. Svou nespornou uměleckou hodnotu má však tato busta stavitele železnic Jana Pernera, dílo  Antonína Lhotáka a na protější straně pak Štursova podobizna prezidenta T.G. Masaryka. Počátkem 60. let 20. století byl salonek rekonstruován v "budovatelském duchu". Až do roku 2008 byl pak veřejnosti nepřístupný. V současné době má nově zrekonstruovaný Masarykův salonek kapacitu cca 25 osob. Konají se zde výstavy, prezentace, přednášky, no prostě různé společenské akce.
A teď bychom se, přátelé, přesunuli na další pražské nádraží. Pěšky samozřejmě. Neb od Masaryčky v dosahu cca 500 metrů jihovýchodně se nachází přece Hlavní nádraží neboli též Wilsonovo."

Krátce zastavujeme ve Vrchlického sadech, které jsou vstupní branou do nádraží. Přezdívá se jim pražský Sherwood a úzkostlivě volají po celkové rekonstrukci včetně zavedení tramvajové trati z Vinohrad podél sadů. Čímž by ubylo negativních až kriminálních jevů v sadech a naopak by zde posílila bezpečnost.

"Ta věž Hlavního nádraží blíže k nám je označována jako Severní věž. Vidíte ve skosené střeše věže úplně nahoře vlevo to okénko, tedy jeho část? Tak tam má kancelář Karel."

Píše se rok 1867 a vzniká nové nádraží. Nejprve předložením prvních plánů od architektů Ignáce Ullmana a Antonína Barvitia. O dva roky později je zahájena stavba lokalizovaná k novému parčíku s jezírkem. Na území, které ještě nedávno bylo za hradbami města (ke zrušení opevnění dochází rok před předložením prvních stavebních plánu). Dokončení budovy je velmi rychlé a v prosinci roku 1871 je zde zahájen provoz dráhy. Stavba se nese ve stylu novorenesance po vzoru italských patricijských vil. Bleskový železniční rozvoj ovšem už po dvaceti letech ukazuje, že je nutno nádraží zmodernizovat. Vítězí návrh architekta Josefa Fanty - dojde k náležitému zvětšení nádraží a přestavbě v duchu secesním. Vše se odehraje za plného provozu v letech 1901 až 1909, kdy se zastřeší i kolejiště.

"Asi je vám známo, že toto největší osobní železniční nádraží v České republice se vícekrát přejmenovávalo. Po vzniku samostatné republiky z nádraží Františka Josefa na nádraží Wilsonovo. Za protektorátu jsme nádraží označovali jako Hlavní a po válce až do roku 1953 znovu jako Wilsonovo. Za komunismu však upadá americký prezident v nemilost a budova nese zase jméno Hlavní nádraží. Ovšem od roku 1989 při mimořádných historických a oficiálních událostech se opět používá název Praha Wilsonovo nádraží. Jinak hovorově Hlavák."

K velkým změnám dochází v letech 1972 až 1979, kdy vzniká doplňující hlavní hala a budova nádraží, která je pod dálnicí. Tak jak to známe dnes. A v novém tisíciletí plné čtyři roky probíhá navíc velká modernizace interiérů a přístupů na perony a také vytvoření nákupního centra.
Karel s Jaromírem nás zavedou i do nového řídícího střediska, které se nachází v podzemí na úrovni trasy metra a vzniklo při rekonstrukci odbavovací haly. Středisko disponuje 98 kamerami, které snímají po dobu 24 hodin denně všechny veřejné prostory nádraží. V případě náhlého vypuknutí požáru či uvíznutí japonských turistů ve výtahu o tom ve velínu okamžitě vědí. Spolupráce s tamní policií je samozřejmostí.

"Hlavák denně odbaví okolo 71 000 cestujících a množství regionálních, vnitrostátních i mezinárodních vlaků, pro které je často výchozí nebo konečnou stanicí. Hlavák je samozřejmě napojen i na metro a to vysoce frekventovanou stanicí Hlavní nádraží linky C. A teď se přesuneme do historické budovy, do největší secesní památky v naší republice."

Ó, máme to ale nádherné nádraží! Této secesní části by slušel návrat k označení "zámecké nádraží". Tak se totiž jmenovalo původní nádraží, které je už zbourané. Někdo lehce štěbetajíc, jiný mlčky, ale všichni s obdivem se kocháme zrekonstruovanou halou, v patře zaklenutou mohutnou kupolí. Uchvacuje bohatá malířská práce, štukové výzdoby, alegorické postavy na hlavním průčelí i půlkruhové okno s vitrážemi. Všimneme si dochované mozaikové dlažby před původními pokladnami, dnes Fantovou kavárnou. Replika této původní keramické dlažby dál v hale zdařile navazuje. A samotná Fantova kavárna... Je libo kávu vídeňskou, alžírskou či pravou brazilskou? Mnozí neodoláme a v secesním stylu kavárny objednáme, vychutnáváme...

Velkým zážitkem je ovšem povolení ke vstupu na balkon. Z ptačí perspektivy se nám naskytne jedinečný pohled na hemžení v té secesní parádě. Z ochozu dobře vidíme na sochy a městské znaky po obvodu kupole. Za nimi jsou okna vedoucí do bývalých komůrek pro zaměstnance drah. Ti tu mohli přespat. Jako kanceláře sloužily místnosti vestavěné do věží po obou stranách vstupu na balkon. Díky Kájovi se dostáváme také do prostor, které na svou rekonstrukci ještě čekají. 


Navštívíme i Vládní salonek, též běžně veřejnosti nepřístupný. S pokorou i zatajeným dechem obdivujeme malířskou výzdobu Václava Jansy a Viktora Strettiho s motivy Prahy.
Před vchodem do vládního salonku stojí socha sira Nicholase Wintona s dětmi. Odhalena byla v roce 2009 u příležitosti vypravení historického Wintonova vlaku z Prahy do Londýna - jel po stejné trase, po níž v roce 1939 cestovaly židovské děti z ohrožené republiky do bezpečí. Toto sousoší se nikdy neokouká a vždy dojme...
 
Poněkud zanedbaným severním schodištěm jižní věže se dostáváme do zasedací místnosti. Jistě, taky protekčně. Panečku, tady by se dělaly závěry cyklosezon, promítání cykloklubů, tady by se to rokovalo, tančilo, mejdanovalo...
 

Nabušeni poznatky z historie i ze současnosti opouštíme Hlavní nádraží a pokračujeme po Vítkovské cyklostezce. Míjíme dům s okrovou fasádou - kdysi se zde vyráběly kartonové vlakové jízdenky. Ze stráně Vítkova vrchu, jež právě zdoláváme, se skýtá zajímavý pohled, kterak vlaky na trati Nové spojení zajíždějí do tunelu. V pozadí pak identifikujeme Masarykovo nádraží. Pohled věnujeme i mohutné soše jednookého Jana Žižky z Trocnova při Národním památníku na Vítkově. Jde o třetí největší bronzovou jezdeckou sochu na světě. Následně Žižkovským tunelem vplujeme do Karlína a na Karlínském náměstí celou předvánoční akci positivně zhodnotíme v restauraci U Saní. Jaroušek je spokojen - kluci odvedli dost dobrou práci a jako průvodci Prahou se osvědčili na výbornou. O budoucnost příštích PpP my všichni nemusíme mít žádných obav.


Kdo se chce o nádražích v Praze dozvědět více, Karel doporučuje  pořad ČT2 Vlakem v Praze ze seriálu Tajemství železnic.

Na hlavní stránku HaHy