Předvánoční procházka Prahou
s Jardou Jelínkem

Revoluční třídu na semaforu překonáme na dvakrát a už tvoříme první hlouček kolem našeho průvodce Jardy před pokladnou Divadla v Dlouhé. Sídlí v budově postavené koncem 20 let minulého století ve stylu art-deco. V prosinci 1929 začalo fungovat pod názvem Velká opereta. Svůj prvorepublikový operetní žánr si udrželo až do roku 1944, kdy byla za protektorátu uzavřena všechna divadla. Po válce se obnovila v Dlouhé činnost Městského divadla pro mládež a v padesátých letech Divadla Jiřího Wolkera s repertoárem dětských představení. Od roku 1991 funguje název Divadlo na Starém městě. Teprve posledních 21 let se uvádějí hry pro dospělé publikum na prknech Divadla v Dlouhé. Opouštíme divadelní svět a v čele s Jardou míříme k pravému břehu Vltavy, kterému až do konce dnešní sobotní PpP zůstaneme věrni.



V nedalekém areálu Anežského kláštera, v lokalitě zvané Na Františku, obdivujeme nově otevřené zahrady. Revitalizace zahrad začala před necelými 2 roky a výsledkem je zpřístupnění míst, do kterých veřejnost ještě nikdy nezavítala. Anežka Přemyslovna, zakladatelka dvojkláštera ženského řádu klarisek a mužského řádu menších bratří (zřejmě kolem roku 1231), by jistě s uspokojením pohlédla na klášterní území, kde byla zároveň abatyší. Od Jardy se dovídáme, že při rekonstrukci samotného kláštera v 60. letech minulého století byla zbourána řada domů z konce 18 století, přestavěných v 19. století na třípatrové pavlačové. V jednom z nich Jaroušek v letech 1940 až 1946 bydlel...

Z Dvořákova nábřeží okem spočineme na stráň protilehlého břehu a Jarda vypravuje, jak to bylo s lanovkou na Letnou. Jako první pozemní lanová dráha v Praze jezdila od konce května 1891 do roku 1916 a to od dnešního vyústění Letenského tunelu až k Letenskému zámečku. Zde na ni navazovala Křižíkova elektrická dráha do Královské obory. O něco později, tedy v letech 1926 až 1935, jezdilo v trase bývalé lanovky pohyblivé schodiště. To muselo být úžasné, na jezdícím schodu stoupat stále výš a výš a při tom se kochat matičkou Prahou...

Míříme k Štefánikově mostu, jež spojuje Revoluční třídu s Letenským tunelem. Most je zvláštní tím, že zažil šestero změn pojmenování. Roku 1868 byl dokončen anglickými projektanty a jako krásný visutý řetězový železniční most nesl jméno císaře Františka Josefa I. Pak se klenul přes Vltavu jako most Štěfánikův a za 2. světové války jako most Leoše Janáčka. V roce 1941 se most uzavírá a v letech 1946 až 1947 je demontován. Pro pěší a tramvaje se vystavělo dřevěné provizorium. Po válce je most opět funkční a to jako most Štefánikův. V roce 1949 se začalo se stavbou železobetonového mostu, který byl otevřen pod názvem most Švermův. Od roku 1997 nese zatím konečné jméno - most Štefánikův. Snad to tak nějaký čas zůstane.

Zabočíme ještě do Řásnovky, původně lokality pojmenované po Janu Řásném z Řásnova, dnes už jen úzké uličky. Proklouzneme kolem kostela sv. Haštala, k němuž má Jarda obzvláště kladný vztah. Je to totiž opravdu jediný chrám v Čechách i na Moravě, zasvěcený sv. Haštalovi. V neposlední řadě se zde konala svatba Jardových rodičů a následně i křest malého Jarouška :-)
Nesmíme minout Nejmenší dům v Praze v Anežské ulici číslo 4 - jeho průčelí široké pouhých 2,5 metru se na nás z daleka směje jasně hráškově zeleně. Ani vynechat ulici Ve Stínadlech nemůžeme. Pojmenovaná na počest dobrodružných románů Jaroslava Foglara se nachází taky nedaleko Haštalského náměstí. Že by místo působnosti legendárních Rychlých šípů? Chvíli s Jardou postojíme v ulici U Obecního Dvora, kde bydlel rakouský fyzik, astronom a matematik Christian Doppler a hned vedle rodina Mánesových. Sám český malíř Josef Mánes se zde narodil v květnu roku 1820. Na oba slavné muže upozorňují pamětní desky.

Kozí ulicí, jež byla původně v úrovni vltavského břehu, se dostaneme na Kozí náměstí, dříve nazývaného Kozí plácek, kde se prodávaly – no, co jiného než kozy.
Míjíme sportovní areál Na Františku s venkovním kluzištěm na hokej a veřejné bruslení a následně Hotel President proti Právnické fakultě UK. Někteří z nás věděli nebo alespoň tušili, že zde koncem 50 let minulého století ve fajnové taneční kavárně Spolku inženýrů a architektů odstartoval svou veleúspěšnou pěveckou kariéru náš Karel Gott, "zlatý hlas z Prahy".

Pomyslně se přeneseme na hranu Letenské pláně nad levým břehem Vltavy a s pohledem na poklidně kmitající kyvadlo metronomu s Jardou zavzpomínáme na pohnutou historii tohoto letenského soklu... Kdy roku 1955 zde byl odhalen Stalinův pomník, mezi lidem posměšně nazývaný "fronta na maso". Odhalení předcházela sebevražda autorů pomníku, akademického sochaře Otakara Švece a jeho manželky Vlasty, též sochařky. O těchto tragických osudech vypráví kniha "Žulový Stalin" autora Rudly Cajnera, žijícího t.č. ve Vídni a připravovaný film režiséra Vojtěcha Polesného "Monstrum".

Na druhém, tedy levém břehu řeky s Jarouškovými vzpomínkami ještě chvíli zůstaneme. Je sice prosinec, ale dnes o sobotě nebývale teplý a slunný. Proto asi všudypřítomná řeka evokuje představu letní koupačky. Mezi Mánesovým a Čechovým mostem totiž fungovaly na poměrně krátkém úseku břehu hned dvoje říční plovárny. Pod letenským kopcem se mohli Pražané už od roku 1840 koupat v nejoblíbenějších přírodních lázních, v tzv. Občanské plovárně. A ještě dříve, již od roku 1809 v sousedství Na Františku byla na území tehdejšího Rakouska – Uherska v provozu nejstarší Vojenská plovárna. Několikrát byla přemístěna/stěhována, naposledy k protějšímu břehu u Mánesova mostu, kde sloužila nějaký čas i civilům.

Vedle Mánesova mostu naproti Rudolfinu vznikla v druhé polovině 19. století "Železná ("Rudolfova") lávka", po ní zbyl do současné doby jen hrázděný domek výběrčího mostného. Mostné se vybíralo až do konce 1. světové války na všech mostech kromě Karlova mostu.
Na různých místech břehu Vltavy v minulosti také existovaly prosté dřevěné říční očistné lázně. Pod Klementinem vybudoval např. Humanitní spolek tzv. Humanku. Později byly stavěny lázně přepychovější zděné, třeba Karlovy lázně, nebo ty na Žofíně. Např. prvně jmenované byly vystavěny na přelomu 14. a 15. století a svého času tu měl byt i vydavatelství Karel Havlíček Borovský. Od roku 1999 je objekt využíván jako hudebně taneční klub.

O trochu déle se zdržíme na Novotného lávce, kde nad hladinou Vltavy bývala skupina deseti mlýnů. Kocháme se impozantními pohledy na protilehlé Sovovy mlýny (dnes Nadace Jana a Medy Mládkových), na pokračující ostrovní břehy Kampy, Karlův most a Pražský hrad. Lávka vystřídala několik majitelů, podle nichž se také většinou jmenovala. Naposledy po mlynáři Karlu Novotném pro jeho zásluhy o zřízení železné lávky. Pod současnými budovami stále protéká Vltava a Staroměstská vodárna z roku 1883 slouží od roku 1936 jako Muzeum Bedřicha Smetany.
Říční mlýny ztratily význam až s nástupem parních strojů, ale vodárenské věže jako štíhlé dominanty zůstaly: Novoměstská, Staroměstská, Šítkovská a na levém břehu pak Petžilkovská. Jejich mlýnská kola rozhodně nezahálela - čerpala vodu do pražských studní.

Loudavě se dostáváme k Národnímu divadlu. Přes Vltavu tu býval od roku 1841 v pořadí teprve druhý pražský most, původně řetězový most Františka I. Nevyhovoval provozu tramvaji, proto přebudován a jako kamenný do provozu uveden roku 1901. Slavnostního otevření se zúčastnil i císař František Josef I. K tomu se váže žertovná mystifikace "procházka na mostě" (viz abchistory a historie.cs).  Od roku 1919 se názvy opět mění 1919: most Legiíí, 1940 Smetanův, 1945 Legií, 1960 1.máje 1990 Legií

Právě mostem Legií je spojen s oběma břehy Vltavy ostrov Střelecký, ležící zhruba uprostřed řeky. Katastrálně patří celý ke Starému městu. Již za vlády Karla IV. se zde pražští střelci cvičili ve střelbě z luků a kuší a též soutěžili ve střelbě na maketu ptáka na tyči. Po požáru dřevěné střelnice byla postavena nová - zděná patrová empírová budova s hostincem. Dnes chráněná kulturní památka přežila velké povodně v roce 1890 a "stoletou vodu" v roce 2002 i další velkou povodeň roku 2013.

A blížíme se k dalšímu vltavskému ostrovu. Je to ostrov Slovanský, rýsující se mezi Národním divadlem a Jiráskovým náměstím. Vznikl postupnými nánosy půdy v 17. století. V první polovině 19. století ostrov vlastnil barvíř kůží, teprve další majitel nechal přestavět starý hostinec na restauraci. Od roku 1838 ostrov nese jméno podle matky císaře Františka Josefa I., rakouské arcivévodkyně Žofie. I zabočíme sem, abychom si ostrov Žofín důkladněji prohlédli. Na půdě ostrova stojí dnes totiž neorenesanční palác Žofín, Šítkovská vodárenská věž a částečně budova Spolku výtvarných umělců Mánes. Je zde i dětské hřiště a vše obklopující park. Z ostrova Žofín obdivujeme měšťanské domy lemující levý břeh Vltavy. Soustředíme se na dům pěveckého spolku Hlahol,
který se do secesní budovy na Masarykově nábřežíí nastěhoval roku 1905. Průčelí nad pravými domovními dveřmi zdobí mozaika ptáka Fénixe a úplně nahoře ve vrcholové lunetě mozaika "Píseň" od Alfonse Muchy. V úrovni prvního poschodí je zlatý nápis HLAHOL. Nádhera!

Posuneme se podél Vltavy dál, až k funkcionalistické budově Spolku výtvarných umělců Mánes (architekt Otakar Novotný), stojící dnes na místě bývalých Šítkovských mlýnů. V bezprostřední blízkosti se tyčí Šítkovská vodárenská věž, jako kamenná postavena koncem 16 století, aby nahradila požárem zničenou vodárenskou věž dřevěnou. Ještě v 80 letech minulého století se v posledním patře věže nacházela pozorovatelna StB, odkud byl sledování vchod do domu na nedalekém Rašínově nábřeží, kde měl byt Václav Havel.

Sestoupíme až k samé řece na náplavku a pomalu kráčíme k Jiráskovu mostu, v pořadí sedmému směrem po proudu řeky. Most spojuje Jiráskovo náměstí vpravo s levým břehem Smíchova. Svého času po mostě vedla jediná pražská trolejbusová trať propojující oba vltavské břehy.
Za Jiráskovým mostem narazíme na dřevěnou restauraci Vltava. Postavena a otevřena pod názvem „U přístaviště parníků“ byla v roce 1945. O pět let později došlo k znárodnění a původním majitelům, rodině Soukupů byl restaurant bez náhrady odebrán. Až do roku 1990 fungovalo zařízení se jménem "Paroplavba", pak díky restituci se tato restaurace vrátila původním majitelům. Jelikož přečkala rozsáhlou rekonstrukci nábřeží, kdy do této lokality byl omezený přístup, i dvě velké povodně v letech 2002 a 2013, zdá se, že dřevěná Vltava jako kulturní památka bude coby restaurant fungovat další dlouhá léta.

Čeká nás další most. Po Karlově mostu a Negrelliho viaduktu je to v pořadí třetí kamenný most a nese jméno buditele národa Františka Palackéhoo. Stavba byla zahájena v roce 1876 a za dva roky dokončena. Most byl původně barevný, ale národní barvy stavebního materiálu jako modrá žula, bílý mramor a červený pískovec vlivem exhalací brzy zanikly. Čtyři sousoší od Josefa Václava Myslbeka, poškozena nálety během 2. světové války, byla nakonec přemístěna do parku na Vyšehrad. Palackého most je také prvním mostem s tramvajovým provozem. Napřed po něm vedla koněspřežná tramvaj, až mnohem později byla nahrazena běžnou dvojkolejnou tramvají.
V parku na protějším levém břehu si ukazujeme, kde sídlila slavná Smíchovská aréna, dřevěné divadlo postavené roku 1891, pro potíže s hasiči zbořené roku 1938. A hned vedle u Smíchovského železničního mostu vzpomene Jarda na oblíbenou smíchovskou říční plovárnu přezdívanou Špačkárna. Svou činnost provozovala ještě v roce 1960. Sídlil zde od roku 1881 slavný veslařský klub Blesk. Duší klubu byl všestranný sportovec Josef Rössler-Ořovský, který se vesel chopil ve svých 19 letech.

Za mostem Palackého vidíme, jak se rýsuje další most, tentokrát železniční. Oficiálně nepojmenovaný, ale často uváděný jako "vyšehradský". Spojuje vltavské břehy u Výtoně pod Vyšehradem, tedy bývalé Podskalí a Smíchov. Z náplavky se nám jeví jako půvabné železné krajkoví. Most byl původně jednokolejný. Nahrazení jedné koleje konstrukcí pro dvojkolejnou trať koncem 19. století trvalo pouhé pouhé dva dny a tři noci. Říční doprava přitom nebyla přerušena vůbec. Na náplavce pod mostem míval často zaparkovaný hausbót herec Saša Rašilov. Jarouškův táta, bydlíc nedaleko, pomáhal s ostatními kluky Podskaláky tahat hausbót až na Zbraslav, kde Rašilovi bydleli.

A jsme u cíle naší 12. PpP. V hospůdce na Výtoni, v bývalé Podskalské celnici zarezervoval Jarda místa pro odpolední oběd. Příjemně výletnicky unaveni rádi posedíme v pozdně gotické stavbě ze 16. století, z větší části roubené, omítnuté. Poslední zachovalá vzpomínka na starobylou rybářskou osadu. Je zde současně i museum, připomínající krásné a zapomenuté časy pražské čtvrti Podskalí a vltavských vorařů. Obsluha v restauraci je milá a rychlá, jídla velmi chutná, ať už jde o svíčkovou, gulášek či vepřový řízek s bramborovým salátem. I točený Staropramen či polotmavý Granát mají ten správný říz...

Na hlavní stránku HaHy