Alpe Adria

20.8.-28.8.2016

Autor textu	Foto / video	Ostatní
Iva	Foto Iva, Kalimero, Tomáš	mapa přehled Mapy.zip (Kalimero)

Sobota 20. srpna 2016, něco po deváté hodině dopolední. V modrém Ford Transitu konečně vše na svém místě. Včetně nás sedmi pasažérů. Řidič Mirek a vedle něho Kalimero, náš trasér. Za nimi Danuška a Tomáš a ve třetí lajně Ferda, Peťa a já - tak trochu personalista ;-) Mirek může startovat a my ostatní zamávat Roudnické, té úžasné slepé ulici, kde bydlím. Ulici, kde se dá na pražské poměry velkoryse parkovat a bez časového omezení realizovat nakládka natěšených výletníků a jejich nezbytností. V našem případě je to výbava pro stanování a výbava pro cykloturistiku. Takže nechybí ani přívěs pro kola. A kam že to vlastně jedeme? Přes České Budějovice a hraniční přechod Dolní Dvořiště do rakouského Bischofshofenu. Zde před lyžařskými skokanskými můstky chceme z auta přesedlat na své bicykly a napojit se na dálkovou cyklotrasu Alpe Adria. Ta v celé své délce začíná v Salzburgu, protíná vysokohorské alpské hřebeny, z velké části vede po tělesu zrušené železniční trati a končí v italském přímořském letovisku Grado. My však historickému městu Salzburgu a jeho hradní dominantě Hohensalzburg, které právě míjíme, věnujeme pouze vzdálený, možná lehce zasněný pohled.
Vzpomínám, jak z Roudnické taky rád a často startoval své výlety Michal 1/3 - po letech na popud Kalimera zařadil Alpe Adrii ke svým akcím, konečně se Alpe Adria vešla na září 2015. O chlup čítající pouhých 14 dní to však Michal nestihl... Mimo jiné i na Michalovu památku jsme si tento 9-ti denní výlet zorganizovali o rok později sami, pevně věříce, že naše kroky/ jízdu Michal ze svého nebe pozorně sleduje...
U skokanských můstků nás Mirek vysadí kolem půl šesté pozdně odpolední. Než si porychtujeme kola a než jsme schopni startu naší první etapy, je něco po 18 hodině. Prokličkujeme městem Bischofshofen, držíme se řeky Salzach a máme radost, že jsme správně na trati. Terén začíná být i kopcovitě houpačkovitý, rozhodně žádná brnkačka.Tunel dlouhý asi 1,5 km nás přivede do údolí Gasteinertal. Zřejmě vlivem silné euforie ani moc nepřemýšlíme, že dojezd přes St. Johann do plánovaného kempu v Bad Gastein bude zákonitě za tmy. Za totální tmy - nebe se zatáhlo a po hvězdách či měsíci ani památky. No a co, vždyť jsme vycepovaní od Michala, ne? Jenže - Danuščinu kolu chybí světla (zadní i přední) a Ferda nechala v doprovodném autě ty správně čiré dioptrické brýle. Obě cyklistky v té černočerné tmě mnoho nevidí, proto jedou velmi opatrně a pomalu. Cyklovýlet se záhy mění v noční bojovku. "S takovou nebudeme v kempu ani o půlnoci", dí Kalimero. A tak děvčata souhlasí s návrhem, že počkají u autobusové zastávky, kterou zrovna míjíme. My, co jakž takž trochu něco ještě vidíme, dojedeme těch cca 10 závěrečných km do kempu a Kalimero se s naším řidičem Mirkem v doprovodném autě pro holky vrátí. Stan pro Danušku a Ferdu se kolektivně staví stejně kolem půlnoci, jde to všem jak psovi pastva, ale hlavně že je veselo. Tomáš to i přes tmu tmoucí fotí. Začíná jemně dorážet déšť a taky jsme zahlédli rezavou lišku, jak obchází kemp. V relativním bezpečí a suchu stanů si nahlas popřejeme svou první dobrou alpe-adriatickou noc... Ujeto 48 km.

Ze soboty na neděli 21.8. prší celou noc a ráno taktéž. Po deváté déšť ustává, tak rychle sbalíme ještě mokré stany a zahajujeme naší druhou etapu. Projíždíme hezkým lázeňským městečkem a střediskem zimních sportů Bad Gastein, stále v údolí Gasteinertal. Město leží na úpatí vrcholu Graukogel a členitě kopcovitý terén spolu se stříbřitým vodopádem v srdci lázní jen umocňuje jeho přitažlivost. Začíná opět pršet, tak se halíme do pláštěnek či do víceméně nepromokavých bund. I přes kapky deště fotíme. Někde v kopci města ztratíme Ferdu. Nebo Ferda nás? To už je jedno, prostě nejsme všichni a nutně dnes komplet potřebujeme být. Čeká nás totiž vlakový transport tunelem skrze alpský hřeben. Víme, že Ferda nemá mapu a její telefon je nedostupný. Veškeré spojení nulové. Jak jsme to dělali, když nebyly mobily? Peťu napadne vrátit se na místo, kde jsme se s Ferdou viděli naposledy. Je to výborný nápad, neboť tam se ztracená Ferda opravdu najde. Uff, jsme všici zase pohromadě a můžeme pokračovat v mokré krasojízdě. Postupně vystoupáme do nejvyššího bodu celé cyklotrasy Alpe Adria - je to nádraží Böckstein v 1200 metrech nad mořem. Je stále nevlídno, mokro a zima. Do odjezdu vlaku máme slabých 5 minut a pokladnu vzdálenou od nástupiště 200 metrů - Kalimero úprkem sprintuje koupit pro všechny jízdenky. Pro jednoho cyklistu i s kolem to dělá 5 Eur. Nacpeme se do vlaku již tak plného a ten se rozjede. Vlak nás proveze 8371 m dlouhým tunelem Tauermautoschleuse. Trvá to - maximálně 20 minut? Doufáme, že na druhém jižním konci tunelu, jež ústí na nádraží korutanské obce Mallnitz, bude přívětivěji a větší teplo. Opak je pravdou. Narveme na sebe, co všechno máme a sjíždíme do nižší nadmořské výšky. Serpentinami v prudším klesání se dostaneme do údolí Mölltall, konkrétně městečka Obervellach. Dále pokračujeme po Möllradweg při řece Möll. Když už toho mokra máme dost, zahučíme do jednoho motorestu při cestě a užíváme si "čaj o páté" v suchu a teple. Venku pršení nabírá na intenzitě, tak "rada zmoklých" rozhodne stáhnout řidiče Mirka z původně plánovaného kempu ve Spitallu do nám bližšího kempu v Möllbrücke. Ten je už skoro za rohem, řeka Möll se zde vlévá do Drávy. V kempu využijeme deseti minut, kdy neprší a rychle postavíme stany. Podstatnou část večera pak trávíme ve vytopené místnosti nad recepcí, kde nám do rána vše mokré a navlhlé postupně uschne. Jinak venku chčije a chčije celou noc, monotónní bubnování kapek do stanů je dokonalá uspávačka... Ujeto 40 km.

Po deštivé noci se probouzíme do slunného pondělí 22.8. Stany téměř vyschly, tak možno s radostí balit. Poslední instrukce řidiči Mirkovi a jeho doprovodnému Fordíku, pac+pusa a vyrážíme na v pořadí třetí etapu. Ta se klikatí lukama, polama, v podstatě rovinou sevřenou úchvatným horstvem. Jsou to Vysoké Taury, nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří jakousi páteř Rakouských Alp, hřeben o celkové délce 200 km, co nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Jelikož právě kopírujeme řeku Drávu, splynuli jsme s dálkovou cyklotrasou Drauradweg. My jedeme nalehko, ale potkáváme i silně naložené cyklisty. Přes Lendorf, Spittal an der Drau a St. Peter se blížíme k městu Villach. Obklopují ho hřebeny Gailtalských Alp a Karavanek. Villach či Bělák (slovinsky Beljak) je druhým největším městem spolkové země Korutany v jižním Rakousku. Leží na řece Drávě a je důležitým dopravním uzlem celé oblasti jižního Rakouska. Architektura nese stopu tvořivosti italských stavitelů a umělců, kterých zde nemálo v minulosti působilo. V kempu za Villachem již na nás čeká doprovodné vozidlo s Mirkem. Je to takový kemp nekemp, utábořit se smíme až za tenisovými kurty a na veřejné toalety s venkovní studenou sprchou u jezera to máme daleko. Takže i na záchod se dopravujeme kolmo. Ferda s Danuškou nacházejí i teplé sprchy v přilehlém tenisovém klubu, ale to už většinou my ostatní máme studenou hygienu za sebou. Dnešní etapu hodnotíme jako velmi zdařilou, protože blahodárné slunko nás doprovázelo přeci. A jinak to při našem putování již nebude. Ujeto 62 km.

Úterní etapa 23.8. z Villachu až do města Gemona del Friulli se rýsuje jako docela dlouhá, kolem stovky km bude mít určitě. Ranní skřivan Danuška bez problémů vstane v pět a o šesté již vyráží sama s cílem něco v klidu nafotit a s myšlenkou, že ji stejně někde na cyklotrase dohoníme. Ferda se rozhodne pro autoturistiku s Mirkem a tak kolektivní jízda se zúží na skupinku o 4 cyklistech (Kalimero, Peťa, Tomáš, Iva). Naše tábořiště opustíme kolem deváté, záhy též řeku Drávu, abychom polehounku začali stoupat proti proudu řeky Gail k italským hranicím. Tu přichází sms-ka od Danušky: "Zapomněla jsem foťák ve stanu, pokud nejste ještě na trati, vezměte ho s sebou." (Jó milá Danuško, i náš zrak již prozřel a nějakou tu minutku tě už stíháme). Hranice do Itálie překročíme u Maglern - nezbytné skupinové foto: CVAK. Každý se tu fotí, nelze vynechat. Ještě jedno rozlučkové ohlédnutí za úctyhodným masivem Dobratsche (přes 2100 m) a začínáme pozvolně stoupat. Čekají nás důležitá místa našeho putování - začátek železniční stezky, kdy cyklotrasa najíždí na zrušenou železniční trať. Ta byla dokonale přetransformovaná právě pro potřeby cyklistů - hlaďoučký asfalt, perfektně nalajnovaný, mírný sklon, nepočitatelně tunelů a tunýlků, většinou osvětlených, staré drážní domky a nádraží, původní železniční mosty... A kolem dokola nádherné horské scenérie, pyšné skalní útesy shovívavě shlížející na to cyklistické hemžení, které však o všední, byť ještě prázdninový den, není tak husté. Zanedlouho vjíždíme do Tarvisia, městečka s 5 tisíci obyvatel, známého hlavně díky skvělým lyžařským svahům. Míjíme odbočku do Slovinska, zrušené nádražíčko a kostel sv. Petra a Pavla z 15. století. V obci Camporosso jsme na vrcholu druhého alpského hřebenu - podjedeme sčítač cyklistů a dále už jen klesáme do nížiny pod Alpami. Bývalá železnice nesla jméno Pontebbana a podobně jako za času minulého nás vede úzkým údolím řeky Fella. Zanedlouho podjíždíme soustavu dálničních mostů a ocitáme se ve městě Pontebba, kde na kamenném mostě překročíme bývalé rakousko - italské hranice. Byly tu až do konce I. světové války, tedy do roku 1918. Některá bývalá nádraží chátrají, jako by ponechána svému osudu. Jiná však chytla druhý dech - přeměněna v kavárny, cukrárny, hospůdky zpestřují cyklistům cestu. V jedné takové milé kavárničce na zrenovovaném nádraží v Chiusaforte dáme pauzu s kávičkou a nanukem. V pozdním odpoledni projíždíme městečkem Venzone. Zemětřesení v roce 1976 tuto starobylou oblast dočista zbořilo. Sympatické je, že nově bylo Venzone postaveno podle středověké předlohy. Hodiny ukazují osmou večerní, když jsme konečně ve 4.cílovém kempu v Gemona del Friulli. Danuška dorazila hodinku před námi. Prostě neměla s sebou fotoaparát a tudíž žádná zdržující dilema, co ještě vyfotit a co už ne. Rádi všichni zapadneme do spacáků, neb ujeto 105 km a nastoupáno 500 m.

Čisté modré nebe a žhavé slunko slibují opět horký den, tak se snažíme ve středu 24.8. vystartovat na naši v pořadí již pátou etapu před devátou hodinou. S Alpami za zády se cyklostezka z kempu Gemona del Friulli klikatí po místních silničkách, aby se vyhnula hlavním tahům. Projíždíme vesničky ukryté v lánech kukuřičných polí - Buja, Vendoglio, Ara Grande, Felettano, Leonacco. Všechny leží v rovině podobně jako stotisícové Udine, hlavní město přímořské provincie Friulli. Zevrubnou prohlídku města sice nestíháme, ale náměstí s lodžiemi či renesanční a barokní paláce, jež jsou hodny obdivu, si vyfotíme. Mezi obcemi Pradamano a Lovaria dojíždíme rodinu Pepy Honze, lídra cyklistů Favorit Brno. Pepa s manželkou Lenkou a 2 dcerkami zahájili Alpe Adrii ve Spitallu, kde nechali auto. Odtud celá rodina míří do přímořského letoviska Grado natěžko. My je zastihli, jak relaxují u potoka. Podobně jako Honzovi i my si rádi osvěžíme nohy v chladné potoční vodě. Pepu a jeho tři děvčata vyfotím, jak plně naloženi ujíždějí na svých bicyklech a později Pepovi foto pošlu. Za sportovně akční snímek celé rodiny je Pepa rád. Takových, kde by byli všichni čtyři, moc nemá a na kolech už vůbec ne.

Do cesty se nám postaví opevnění nádherného města, postaveného v renesančním slohu na půdorysu devíticípé hvězdy. Je to město Palmanova, založené koncem 16 století. Monumentální bránou Porta Cividale vstoupíme do města na hlavní náměstí Pizza Grande. To nás ohromí velkorysým prostorem natolik, že se tu chvíli zdržíme v zahradní restauraci. Objednané, správně vychlazené pivko chutná. Aby ne v tom vedru. Pokračujeme podél městských hradeb, štrejchneme Cervignano del Friuli a záhy dorazíme do cílového města Acquileia. Jelikož v místním kempu spíme dvě noci, usínáme se sladkým pocitem, že ráno nemusíme balit. Ujeto rovných 100 km, nastoupáno pouhých 150 m.

Když tedy nemusíme balit stany a vše ostatní kolem, drobet si ve čtvrtek 25.8. přispíme. Čeká nás dnes lážo plážo (doslova) cyklovýlet do přímořského letoviska Grado, významného již z dob Rakouska - Uherska, kde vlastnili některé hotely i Češi. Jede s námi i řidič Mirek, takže jsme poprvé komplet sestava sedmi cyklistů. Což samospouští svého fotoaparátu nejméně dvakrát Tomáš zachytí. Z kempu se opět napojíme na těleso zrušené železnice, po kterém dorazíme k hrázi přetínající mořskou lagunu. Cestou míjíme archeologické vykopávky Forum Romanum a basiliku Santa Maria Assunta. K té odbočíme a částečně blíže si ji prohlédneme. Postavena byla v 11. století a přestavěna v 13. století. Bohatě je zdobena mozaikou, která zde zabírá plochu přes 750 m2. Po překonání hráze nás pohltí typický přístavní ruch. Odtud se pozvolna přesuneme do nitra letoviska, kde na nás dýchne bohatá historie Grada. V 6. století tu sídlil křesťanský patriarchát a mnoho biskupů, kteří se zde usadili. Úřad patriarchy byl opuštěn v 15. století a z Grada se stalo opět rybářské městečko. Většina architektonických skvostů ve starém městě je právě z tohoto období. S příchodem pokrokového 19.století se začaly budovat rozsáhlé pláže, které z Grada udělaly přímořské lázně číslo jedna v tehdejší monarchii. I my chceme chvíli lelkovat na břehu moře a skotačit ve slaných vlnách. Na to prý bude Kalimerovi stačit pouhých 20 minut, ale i on byl nakonec s těmi slušnými dvěma hodinami, co jsme se nechali mořem houpat a sluncem laskat, spokojen. Po mořském opojení se rozdělíme do tří skupinek, každá se dle individuálního programu vrátí sama do kempu v Acquileii. Já a Peťa se ještě projedeme podél nekonečně dlouhých pláží, procourneme zbylá zákoutí Grada a v chládku jedné vinárny si dáme drink. Vracíme se ještě před západem slunka stejnou cestou po hrázi přetínající mořskou lagunu. Dobytím Grada máme splněno. Možná bychom si všichni zasloužili nějaký malý, ovšem významný bonus... Najeto sotva 25 km.

Při plánování Alpe Adrie trasér Kalimero i na případný bonus myslel. Co takhle výlet k jezeru Bled... A tak v pátek 26.8. se k Mirkovi do auta naložíme úplně všici, kola jsou spořádaně v přívěsu. Dokonce máme cyklistu i s kolem navíc. Není to žádný černý pasažér, je to náš brněnský kamarád Pepa. Nabídli jsme mu svezení, jelikož se hodláme vrátit autem do Pontebby. Což se taky stane a za městem pod dálničními mosty nás Mirek vysadí u cyklotrasy Alpe Adria. Pouze Pepa se ještě kousek sveze s Mirkem, pak vlakem a zbytek dojede na kole do Spittalu, kde parkuje jeho auto. Tím se vrátí pro svou rodinu do Grada. Po kolektivním fotu s řidičem Mirkem a brněnským Pepou (fotil náhodný turista) si to naše cyklistická partička metelí po Alpe Adrii v protisměru. Pro nás již známým úsekem, ovšem s novými atraktivními výhledy, byť na stejné horské velikány. Zajímavě scenérie pozpátku... Lehce stoupáme k Tarvisiu (před 3 dny jsme tudy jeli směrem k moři), přes Camporosso až k rozcestí, kde opustíme po týdenním putování Alpe Adrii. Stočíme se pravostranně a po dálkové cyklostezce D-2 míříme do Slovinska. Opět po tělese zrušené železniční trati. Podkoren, Kranjska Gora, Mojstrana, Jesenice. A kolem dokola, kam oko pohlédne, dech beroucí Julské Alpy! Ve finále, kdy k jezeru Bled to máme něco přes 10 km, se rozhodneme pro terénní vložku lesem. Je to přes kopec, posléze úzkou kozí stezkou přes kořeny a mezi křovisky. Jsou úseky, kde vedou kolo všici. Dle mapy bychom měli být někde bočně nad soutěskou Vintgar. Upocení i lehce unavení staneme opět na asfaltové silničce. Do kempu u jezera Bled zbývá 6 km. Převážně s kopce, v závěru s malebně krásnými výhledy na podvečerní jezero. Těšíme se, jak si ho zítra s klidem a beze spěchu užijeme. Ujeto 95 km.

Vintgar soutěska

Sobotní průzkum 27.8. kolem jezera Bled, hlubokého max. něco přes 30 metrů, o délce přes 2100 a šířce necelých 1400 metrů, pojmeme v duchu poklidné lázeňské cykloprojížďky. Co chvíli zastavíme a kocháme se okolními lesnatými stráněmi pohoří Pokljuka a Jelovica, za nimi vystupujícími Karavankami a hřebeny Julských Alp. Nemůžeme vynechat ani projížďku po jezeře samotném. Na břehu svážeme a
uzamkneme k sobě naše kola a obsadíme polovinu pletně, což je menší zastřešený člun podobný gondole. Ovládá ho jeden statný převozník veslující ve stoje a držící směr na ostrov Blejski otok uprostřed jezera. I výhledy z této pletně jsou impozantní. Na skále cca 140 metrů vysoko nad námi se hrdě tyčí Blejski grad. Jeho základem byla románská věž, patrně z přelomu 10. a 11. století, další věže a opevnění přibyly v pozdním středověku. Až za baroka se hrad rozrostl o další budovy. Asi po půlhodinové plavbě přistáváme a o něco déle máme na prohlídku ostrova. Tomu dominuje kostel Nanebevzetí Panny Marie. K němu se dostaneme po zdolání 99 schodů vzhůru. Zvonice vedle kostela pochází z 15. století a má výšku 54 metrů. Její známý zvon přání údajně opravdu funguje (nutno zatáhnout 3x za provaz a něco si přát... ). Však taky kostelní zvonění téměř nepřestává... Po romantickém ostrovním zážitku někteří jedou omrknout vyhlášenou soutěsku Vintgar, dlouhou 1600 metrů a hlubokou místy i přes 100 metrů. Díky svému specifickému klimatu je plná bujné vegetace, která se zcela liší od flory v bezprostředním okolí. Mezi kopci Hom a Boršt ji vyhloubila řeka Radovna. Naučnou stezku v soutěsce tvoří množství dřevěných chodníčků a můstků křižujících řeku Radovnu. Já dám tentokrát přednost jezerní vodě, neb toužím přeplavat z břehu blízko našeho kempu až na ostrov s kostelem a zpátky. Což mi nezabere ani dvě hodiny a tak jsem uspokojena :-). Voda v jezeře není totiž tak chladná, jak by se dalo v nadmořské výšce kolem 500 metrů a ledovcovému původu očekávat. Je to díky termálním pramenům, které jezero zásobují, jinak zde není žádný významný přítok.

Neděle 28.8. Kompletně sbaleni nastoupíme do modrého Ford Transitu a Mirek se něco po deváté (= naše startovací hodina) odpíchne od kempu u jezera Bled. Z okna auta ještě pořizuji poslední záběry Julských Alp a posléze i Vysokých Taur. Mirek se osvědčil jako vynikající a spolehlivý řidič - něco málo po 18 hodině vystupujeme v Roudnické. Snad nebude dlouho trvat a vydáme se na podobně krásnou a na zážitky a okamžiky bohatou cestu. Stačí jen chtít a domluvit se. Credo et spero.

Sem

můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.
Translate this page to:

Na hlavní stránku HaHy