RÁJ...

*Jak se běhá po žebřících. Když v Ráji pršelo. Jde to MOC PĚKNĚ i bez kola. Krásné zážitky v Slovenském Ráji s černou tečkou....
*vyberte si nadpis dle svého vkusu

Vzhledem k tomu, že přípravy bicyklů nebylo třeba, mým jediným úkolem bylo zajistit automapu Slovenska z auta našich dětí a nakoupit benzín. Asi Vás to překvapí, ale ani jeden z těchto úkolů se mi nepodařilo zajistit. Atmosféra v našem plechovém Honda-Jazzu byla v sobotním brzké ránu hustá. To se projevovalo tichem. Nevím, jestli je možné použít obrat HUSTÉ TICHO, ale jistě víte o čem mluvím. Když koncentrace hrozila výbuchem, tak k němu došlo. Ačkoli měla Hana pečlivě vytištěn sjezd k Lence do Chodovského bludiště kruhových objezdů, a jeli jsme dle něj, stalo se najednou, že jsem byli úplně, ale úplně někde jinde, než jsme chtěli být:
"Co tady hledáš?"
"Telefon."
"Na co?"
"Abych Lence zavolal."
"A co jí řekneš?"
"Že jsme zabloudili."
"A co nám poradí, když nevíme kde jsme?"
"Že... támhle, kilometr za námi je archiv"
"A..."
A poradila... Navigační systém LŘJJ (Lenka říká jak jet) nás klidným hlasem dovedl, kam jsme chtěli, k ní a Hance Horké. Po vypuštění tekutin došlo i k uvolnění tlaku, čímž se hustota dostala na normál a cesta plynula lehce bez nečekaných reakcí (jedna větší objížďka je přeci normál).
 

V cíli v Podlesku u Hrabušic nás již čekal plný stůl laskomin a také kamarádi (StaR, Jana, Eva, a mužský MiMi). Po podvečerní procházce pak následovala hodnotná beseda, především o dárcovství krve, díky níž víme, že osmdesátinásobný dárce Staník má skupinu A1B+ (viz číselník ministerstva zdravotnictví).

  
 

NEDĚLE 8.6. Prielom Hornádu. Ráno tu už bylo 11 lidí. Přijela i Mirka z Španělské Jugoslávie. Byla jsem už nervní, chtěla jsem vyběhnout, několikrát to už vypadalo, že se půjde ale nebylo z toho nic. Musela jsem dát za pravdě Evě (to je ta, jak to u ní vždy voní jídlem), která říkala, že jim to jde Jako staré paní paření špenátu. V půl desáté jsme konečně vyšli, tedy oni vyšli a já vyběhla. Všichni, kromě mne samozřejmě, měli to barevné šustivé oblečení, jenom ten s vysokými botami měl nad hlavou klacík s látkou.
Pak se objevil takový divný chodník. Z kovu a nad vodou, prý most. To šlo. Nešlo na něm běhat, ale jít normálně. Měla jsem dost práce dát smečku dohromady. Vzadu se loudali a musela jsem se vracet. Občas byl tak vysoký dokopec, že jsem musela křiknout, ať mě vytáhnou, stačilo jen trošku pomoci.
Pak se ale objevily takové divné kovové rohožky, dost nad vodou. A to se páníček bál jít sám a tak mě s pomocí ostatní strčili do jeho pytle na zádech. To se mi vůbec nelíbilo. Co kdyby spadnul i se mnou dolů? Chtěla jsem ven, ale držel se mne jako klíště a nepustil. Hned jak to šlo, tak jsem vyskočila a běhala pak už raději napřed, i po těch rohožkách nad vodou. Ale opatrně. Zvlášť hnusné byly ty různě vysoké a dál od sebe a vysoko, jen nad vodou. Ale musela jsem lidi pohlídat a tak jsem šla.
Nevím, proč chodí po dvou, když by mohli rychle po čtyřech. Zvlášť pomalu jim to šlo do stráně nahoru od vody (Tomášovský výhled - pozn. překladatele). A zase se zdržovali s těmi barevnými suštivkami, nevím, proč nenosí praktický kožich jako já.
Z pochodu jsme šli rovnou na rezavou vodu s bublinkami (nevím jak to mohou pít) a jídlo - chutná mi všechno: halušky, pirohy i pstruh, bylo toho ale (pro mne) málo.
Místo, aby večer odpočívali, tak pokřikovali a líbali se s tou, jak přijela až dnes. A také jí dali takové ty kalhoty, jak nosí pán a panička v zimě. A když stále syčely padesssááát, padessssááát, šla jsem si pod postel lehnout. Mám rozum.

  
     
PONDĚLÍ Suchá Belá "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" si říkáme, když nacvičujeme přechod po vrzající podlaze v druhém podlaží. Prvopodlažníci si totiž stěžují, že je při nočních nutných přechodech budíme. Největší dokonalosti dosahuje Hanka, která se dokáže přemístit od dveří ke své nejvzdálenější posteli na pouhé tři vrzy. Snad se Eva neprobudí.
Sluníčko hřeje, my mu ale unikáme mezi skály soutěsky. Dnes je počet žebříků vyšší a tak štěkot Nory je častější. Asi ji budeme muset do příště naučit chodit i po nich.
Vyzážitkovaní vystupujeme ze Suché Belé a usedáme na padlé kmeny. Obědváme a někteří pak i padají do trávy a absorbují sluníčko a ptačí zpěv, aby jej pak mohli čerpat v temných a nezábavných kancelářích po návratu z dovolené. Ale něco tomu chybí, chtělo by to životodárný iontový nápoj. Touha po něm nás zvedá a postrkuje na cestě dolů. V obci Pila, hned na kraji je krásné zahradní občerstvení. Dvířka jsou ale zavřena, na zvonění reaguje jen štěkot psa. O 200 metrů dále další nápis občerstvení, je ale vidět, že se v něm už dlouho neobčerstvovalo. I třetí nadějná nová hospůdka je bez obsluhy. Usedáme k jejím stolům a ukájíme se zbytky ze svých batohu a stejně jako domorodci, kterých jsme se ptali, kde si můžeme něco dát říkáme:"Zavriet takých krčmárov".		    
Cestu na základnu si zpestřujeme hrou na hádání povolání. Rybář, baletka, námořní kapitán... ale co si to vymyslela ta Jana? Dokud na to nepřijdeme, nedáme si pivo. Zachraňuje nás na poslední chvilku Hana, která nehrála, ale hrázného z přehrady uhádla v okamžiku, kdy šenkýřka přináší granáty, tedy spíše Granáty. A protože jsem PRVNÍ HOSTÉ v nově otevřeném zařízení Poniklec, dostáváme i zdarma slivovici na cestu. Cesta byla veselá.
Po návratu se setkáváme s Milanem (Štrbské pleso), který nám líčí jak se jen bravůrní jízdou po chodníku vyhnul přepadení dětmi genetickým původem z Indie.		    
     

Úterý Velký Sokol Silničním přesunem (Noru trénujeme na pobyt v krosně) dnes zahajujeme. Nejvíce to sluší Evě, která je vzorem útlý pas a ňadra dmoucí. Bohužel důvodem toho je stahovací obvaz v pasu, který drží zlomené žebro. Důvodem je předdovolenkový pád na kole, kdy ji zachytila záludná větev při objíždění závory. Eva je statečná a od začátku snáší útrapy cest. Nejhorší pro ni jsou ale teroristické útoky Mirka, který ji nutí smát se, což bolí nejvíce.		    
Hřmí, občas sprchne, což umocňuje silný dojem ze skal, napadaných kmenů, divoké zeleně a skákající, zurčivě hrající vody. Velký Sokol je nejdivočivější. Proto jej někteří absolvují zítra ještě jednou. A to budou mít bonus ve formě padajících krup.
Po dvou a půl hodinách usedáme doprostřed louky a zase si užíváme. Staník vytahuje stativ a naši pohodu zachycuje fotoaparátem.
Večeříme v Ponikleci, "doma" pak prohlížíme kupu časopisů, které bychom si jinak asi vůbec nekoupili, ale když pro nakladatelství Hanka pracuje...		    
     
Středa - Spišský hrad Dnes krásy absorbujeme po skupinách. Příroďáci znovu prochází Velký Sokol, Historici, tedy já s Hanou, Evou a Mirkou jedeme na Spišský hrad. Pod hradem poloprázdné parkoviště, na cestě k vrcholu jen my. To bude krásná klidná procházka. Ve spodní části Nora chtěla honit sysly, což jsme nepovolili. Po průchodu druhou branou šok: párky, cola, suvenýry, školní výpravy, střelba z luku... On tam byl z druhé strany další vchod. Další překvapení je příjemné. Výstava Kámen a kov sama o sobě je zážitkem.  
Obrovským hradem procházíme za doprovodu Hany, která čte průvodce. Návštěvu impozantního hradu doporučujeme. V restauraci v podhradí halušky s bryndzou i zelím, výhled na hrad, šariš - bez chyby.
Navštěvujeme ještě spišskou kapitulu, kde spolunavštěvujícího angličana zajímá, proč máme stejná trička. A tak už jeden angličan ví, že HaHy jsou bicykle club.
Naše návštěva Levoči neobsahuje nejvyšší dřevěný evropský oltář (již zavřeno), ale nákup šatů Haně, zmrzlinu a úspěšný únos chlapečka s navrácením rodičům (nebál se, vzal tety za ruku a šel).		    
     
Čtvrtek - Piecky, Kysel´ Šedá obloha a vytrvalý déšť nás dělí na jeskyňáře a chodce.
StaR a Hanka jedou do evropského unikátu, Ochtinských Aragonitových jeskyní. Dojíždí ve 12:05, další prohlídka ve 13:00 společně s hlučnou školní výpravou. Vrací se a ještě stíhají Piecky.
Mirek, Eva a Jana jedou do Demenovských ĺadových jaskyní. Parkovné 70,-, vstup 200,- a ustávající déšť rozhodují o okamžitém návratu, výstupu do Piecek a Kyselem.
Lenka s HaHy jedou do Piecek rovnou. Krásy dalšího vodního údolí jsou zase trošku jiné než údolí předchozí. S Kláštoriska scházíme do Kysel´u, od roku 1976 přístupného jen částečně. Ale i ten kousek stojí za to.
Cenu za nejpohádkovější vodopád vyhrává ten Mechový právě zde.
Já se vracím disciplinovaně obousměrnou stezkou, Hana s Lenkou v protisměru. Jednu třetinu jdou zpět Pieckami, dvě třetiny Suchou Belou. To poté, co si uvědomují, že začaly špatně a jsou jinde, než chtěly. Rozdělávají oheň a tak vrátivší se zbytek může rovnou zasednout k vuřtům a Mirkově pivu, co bylo až v Lago di Garda.		    
 

Pátek - Kláštorská dolina, Sokolia dolina "Je nás jedenáct" bychom si dnes mohli zpívat, když pochodujeme nad Hornádem ke Klaštorské dolině. Jdeme všichni a s Norou nás je tucet. Kláštorská dolina ústí na krásné louce, kde obyvatelé roku 1241 nalezli útočiště před Tatary. Já jsem zde nalezl super poklad, v kterém Hynkova keš paradais. To byl výsledek konspirace celé party, která:
- objevila poklad přede mnou
- upravila nápis na kešu oříšcích paradais
- vyslala Lenku napřed a mne zdržovala vzadu
- neprozradila předem ani slovo
Poslední naší dolinou byla ta Sokolí s nejdelší soustavou žebříků a lávek s velkým vodopádem. Na vrcholku mě pak čekala další nečekaně objevená pivní keš, opět tajně připravená.

    
 

Tečka za naším pobytem v Ráji nebyla pěkná, ale černá. Stručně: naše chatka byla vyloupena. Po vyšetřování policií (včetně snímání otisků) to vypadá, že do naší chatky bylo malým okénkem vsazeno děcko, které vybralo doklady, karty, telefony, hotovost ale třeba i drahé optické brýle.
Snad čas odnese hořkou příchuť a zanechá jen pozitivní dojmy:

    
Zapsal a fotil Hynek korekturu provedla a text doplnila Hana.
Kdo se nebojí, chytne Mirka za ruku a uvidí  fotogalerii.

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy