Při hledání "Corbieres" na
internetu se kromě nabídek cestovek najde snad nejvíce stránek
 o
víně. Také jsme slyšeli něco o kopečcích u Pyrenejí a moři. A když se
jede s OK Tourem (Jirka Okrouhlík), tak jistě nebudou chybět
nejkrásnější francouzská městečka. Dobře Mileno, pojedeme, jsme řekli a
na konci července 2007 provedli ohledání tohoto kraje. Podrobně, vesele
vtipně to popsala
Rudy ve svém dokumentu. Tak tedy (původně zde bylo Tak tedy
stručněji, což jsem musel upravit, páč jsem se rozepsal, asi i
nadbytečně, o čemž svědčí tato nadbytečná závorková vsuvka):So 21.7. Přesun
"Všechny věci doma se mnou chtěli jet" pravila Lenka v Praze po
příjezdu k autobusu. Ale zkrotila je (se?), vzala jen ty důležité (stan,
víno, kolo, trička a kouzelnu červenou krabičku). Střílíme šampaňským a
jdeme sedět. |
Ne 22.7. Seznamka (44 km,
330 m nastoupáno)
Snídaně u kamenného stolu na stojáka (studí to na prdélku), nákup mapy za
4.30 €, vystoupení a vykolení z autobusu, stavba stanu a můžeme sjet do
Lagrasse,
které patří mezi
nejkrásnější městečka. A máme první opravu. Pečlivá MiMi utáhla
po nedbalých pracovnících cykloprodejny všechny šroubky. I ty, co omezují
krajní polohy přesmykače. Přeskmykovat tedy šlo až po uvolnění. I my
uvolněně "plujeme" vápencovým kaňonem říčky Alsou až k prvnímu vinaři
ve
Villemagne. Je ochotný, příjemný a veselý. Veselí jsme i my po
ochutnávce osmi vzorků. Příjemně se pak šlape mezi platany i do kopce na
sedlo. Ochotně jdeme spinkat. A na Vánoce budeme vzpomínat, bílé už leží ve
sklepě doma. |
 |
 |
 |
| |
|
|
Po 23.7. Pevnost Carcassonne
(97 km, 1177 m)
Carcassonne,
stolní hru přivezla Lenka a bojovalo se včera do tmy. Do ráno pak duněl
koncert z městečka. Přežili jsme a jedeme. Ale jenom chvilku. Staník uhýbá
zákeřnému kamínku jen přední kolem, zadní už syčí. Po pár kilometrech hlásí
defekt Hana. Dáváme pozor na ovce, jak velí značka
a na oběd jsme všichni v
Carcassonne. Toto město má svou současnou podobu po zásahu architekta
Violet-le-duca, který se společně se spisovatelem Prosperem Meriméemem
postaral o rekonstrukci v 18.století.
Legendy:
Ve středověku neuměla většina obyvatelstva číst a psát
a tak si nechávala důležité dokumenty a dopisy sepisovat písaři. A
protože ti byli placeni od délky slova, přidali si tu a tam nějaké
to písmenko navíc, aby si přivydělali. A tak se z Carcaso
během následujících století stalo Carcassonne.
Jiná legenda zní mnohem zajímavěji. Podle pověsti obléhal
Carcassonne již pátým rokem Karel Veliký. Městu pomalu docházely
zásoby a obyvatelstvu nezbývalo nic jiného, než se brzy vzdát.
Hradní paní byla žena saracénského krále Balaacka, Carcas. Aby hrad
zachránila, uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit
prase a když bylo dostatečně tlusté, shodila jej z hradeb přímo před
Karla Velikého. Obléhatelé byli již sami na hranici vyčerpání a tak
si při pohledu na vykrmené zvíře mysleli, že na hradě musí být jídla
víc než dost. Zdrceně se tedy obrátili na cestu k domovu.
Rozradostnělá tímto úspěchem nechala Madam Carcas znít všechny
městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo
Madam Carcas sonnes, což znamená Madame Carcas zvoní. A tak
přišlo Carcassonne ke svému jménu. Čerpáno z
wikipedie, kde jsou hlavně reálné údaje o místě a historii. |
Historické město působí svou dvojitou hradbou impozantně, počtem věží až
pohádkově, něčím připomíná Kokořín a bohužel hlavně je vyčerpávající počtem
nás, turistů. Jeďte tam, ale brzo ráno.
|
 |
 |
 |
Vyčerpání prohlídkou v horku jedeme do kopců.
Za chvilku (po dvou hodinách) ale únava končí, jedeme lesy, brodíme kolmo
kolem potok, koupeme se v čirovápencovvězelené vodě. V jedné zatáčce na nás
kouká 5 dalmatinů. Hana se, jak ji známe, zastavuje a jde se seznamovat. Z
domu vybíhá dalších deset, ...dvacet....., stojedna dalmatinů, jejichž
štěkot se rozléhá údolím. Vážně bylo jich fakt asi čtyřicet. Na fotce jsou
jen ti neposlušní, co pískajícího pána neposlechli. Byla to chovná stanice.
Ze sedla 500m nás vítr v zádech tlačí (s přestávkou u vinaře) a prakticky
bez šlápnutí jsme v kempu.
Večer se jdeme nejdříve podívat na suvenýry, samozřejmě na hřbitov
(souvenir=vzpomínka, dar na památku). Jsou jich tu plné hroby. V
táborovém ležení pak soutěžíme Komu svítí lépe čelovka. Po zhasnutí
besedujeme o hrobečcích a urnách. Dobrou noc. |
 |
 |
 |
| |
|
|
Út 24.7. Hrady Languedocu
(73 km, 1030 m)
 Tři prdelky HaLeHa se před mnou červení už v 7:55. Jedeme se dívat na
zříceniny (první, zrcadlovou jsem už ráno oholil). Večer bude koncert,
musíme spěšit. V tom nám nepomáhá: protivítr, horko, dvě stoupání
okolo 600 m/m.
Druhé stoupání bylo milé. Jirka sliboval totiž 720. A když se na 550
začalo svištět dolů, bylo nám hej. Tak jsme si před radnicí v Labastide-en-Val
dali oběd, zvláště ostrou paštiku se zvláště gumovou bagetou. |
 |
 |
 |
Převlékáme se do městského společenského oděvu a v 16:15 nastupujeme do
autobusu. Z autobusu vystupují zombie (=nemrtví
= společné jméno pro všechny typy nadpřirozených bytostí, které zemřely, ale
chovají se jako by žily -
wikipedia). Byli jsem "vyfoukání" a v klimatizovaném autobuse Jirka něco
vyprávěl. To se to spinkalo, to se těžko zvedalo a šlo. A Jirka chodí
(správně naschvál) rychle.
Byli jsme v
Narbonne. V půlmilionovém městě jsme podél Canal de la Robine (ve
Francii je
126 kanálů) došli ke katedrále
Saint-Just-et-Saint-Pasteur. Od původně grandiózního plánu arcidiecéze
na vybudování katedrály se upustilo, a tak ve skutečnosti jsme navštívili 41
m vysoký chór, který se začal stavět v roce 1272. I tak zapůsobil.
Na náměstí jsme nad původní římskou silnicí vytáhli připravené lžičky a
snědli dvě korýtka zmrzliny. Klidný podvečer pokračoval kávičkou či vínem na
nábřeží kanálu, večer pak varhanním koncertem
Andrzeje
Mielewczyka (Bach, Nepomuk Humel...). |
 |
 |
 |
St 25.7. Kaňonem pro med
(100 km, 1358 m)
Ani další hrady, ani pojízdné pekařství, ani jízda hustými lesy na nás
neudělala takový dojem jako hluboký kaňon Gorges de Galamus se
silničkou odvážně vedenou ve skalách nad hlubokou roklí, kterou v černých
neoprénových oblecích s barevnými helmami skáčou, plavou a klouzají se
"kanonisté". Hloubku kaňonu se mi nepodařilo vyfotit, je hluboký moc, musíte
na místo dojet. A když už tam budete, tak dojeďte určitě až na konec, tam se
před vámi otevře výhled do vinného údolí.
A zase bylo horko, hlavu jsem si poléval, kde to šlo. A s Hanou jsem se
pohádal (beze slov, jen pohledy se vrhaly) a zase udobřil. A pak jsme viděli
větrný mlýn a prodejnu medu (ne nebyla to fata morgana), dokonce jsme viděli
i aktivní včelí úl přes plexisklo. Jen obsluha (lidská) byla nevlídná.
Na metaře jsme si pak zahráli v kempu. Kamínkový povrch jsme odhrabávali,
abychom se dostali na hlinitou vrstvu. Večer s kytarou byl klidnou tečkou za
horkým dnem. |
 |
 |
 |
| |
|
|
Čt 26.7. Vinicemi na varhany
(106 km, 1615 m)
 Vinic jsme si tento užili, ale jen očními vjemy, nikoli chuťově. Ráno jsme v
serpentynách pozorovali hru světla mezi hrozny, jejichž barva přecházela od
zelené po tmavě modrou. Místo hroznů jsme si koupili broskve na trhu v
krásném městečku Tautavel. Ale nějak jsme nebyli úspěšní jako hledači vody.
Až jsem si všiml otevřeného kadeřnictví. Vstoupil jsem s ovocem a hovořil
anglicky. Šokovaná kadeřnice opakovala water, water, kývala hlavou na
to cyklistické vzezření a ukázala, kde mohu. Při odchodu už byla klidná,
usmála se: "au revoir". Ale nevím, jestli se ještě shledáme, stříhá mě Hana.
Pak se stoupalo: silnice, teplota, opocenost. Klasickou odměnou pak byl
výhled nejen na vinice a Pyreneje, ale i na přehradní jezera. Za nejvyššího
tepla jsem se vydal na průzkum Orgues d'Ille-sur-Tet neboli varhan,
které byly vytvořeny v pískovci erozí. Pískovec je ale mnohem měkčí, než ten
v Prachovských skalách, a tak sloupy dlouho nevydrží, když ne osobně, tak se
podívejte alespoň na
panoramatický výhled.
Pak se (po hupu z Ille sur Tet) klesalo: silnice, výkon, glykemie. Poslední
hupík k hradu
Queribus byl "né až tak moc veselý". |
 |
 |
 |
| |
|
|
Pá 27.7. Ženy, víno, koupání
(90 km, 831 m)
a k tomu ještě zmrzlina. Ale postupně. Z kempu Tucháň (Touchan) jsme za
chvilku v kaňonu Tourgan. I
 když tady slunce tolik nehřeje, volíme vodní
koupel. Po písku se kloužeme k vodě a adamoevisticky si užíváme chladného
osvěžení. Po horolezeckém výstupu od koryta k silnici už o koupačce nevíme
vůbec nic. Klikatíme se vertikálně i horizontálně mezi vinicemi, lesy a
malými vesničkami. Odpoledne si pak:
- dáváme zmrzlinu 4:1 (lidé:vaniček)
- ochutnáváme víno "U dědy a babči" v Durban Corbieres, AOC tu mají za 1.5€
- HaHa (obě Hanky) pak chutnají místní specialitu Fitou (jen červený) a
muškát (je sladší, o dost než ten moravský)
- stoupáme na sedlo Col d'Extreme (251 m/m!)
Při večerním sedánku se sýrem se pak dovídáme, že Staník si dal VELKÉ PIVO |
 |
 |
 |
| |
|
|
So 28.7. Přejezd ve větru s Mušketýry
 a
poklady
(88 km, 343 m)
Vysvětleme si pojmy s nadpisu. Přejezd a vítr jsou normální slova. Mušketýři
jsou francouzské supermarkety (INTER
MARCHÉ Les Mousquetaires), poklady jsou Haniny poklady v rámci
Geocachingu.
Po opuštění Touchane jsme hned ráno nakoupili víno (děda+babča). Pak
jsme dvakrát sedýlkovali a začali bojovat s větrem. Ten si s námi pohrával i
v noci, snažil se odnést stany, úspěšně rozesel prádlo po celém kempu, hučel
ve stromech. Ale to bylo vše, bez vláhy. Teď tedy funí z boku a občas dost
šťouchne. Ještě, že všude na našich cestičkách je minimální provoz.
U Mušketýrů nakupujeme dárky do Čech někdo víc, někdo méně. Po obědním
ležení u busu nás vede Hanka za dvěmi poklady. První nachází ona, druhý
druhá Hana. Pohybujeme se v "solných dolech", v místech, kde se dříve na
mělčinách získávala sůl z moře. Cestujeme kanály propletenou krajinou, v
Gruissanu nám Hanka
kupuje pivo. Jen zasyčelo.
Poslední kemp v Narbonne Plage De La Cote des Rosses je největší.
Mnoho lidí, stanů, umývadel WC, od brány ke stanům 1 km. Spousta dětí. Ale
šlo to s nimi. Některé naše ženy spaly raději na pláži. |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Ne 29.7. Vítr
(asi 50 km)
Fučí, stále fučí. Bojujeme s větrem. Na jednom místě dokonce slézáme z kola,
protože kolo nejde uřídit.
 V polední čas dojíždíme do opatství FontFroide.
Jméno má dle potoku Fons Frigida neboli "Studený pramen". Byl založen
benediktýny roku 1093. Nyní je v rukou rodiny Fayet, která klášter obnovila
(český
článek).
LeHa šly na prohlídku, my jeli dále ve snaze vybrat co nejméně
frekventovanou cestu zpět. Nepovedlo se. Hanu sráží při předjíždění auto
(zrcátko do řidítek). Hana je v šoku, ale "jen" odřená. Jeden z řidičů volá
záchranku. Nejdříve přijíždí hasiči (před chvilkou nás předjížděli), pak ji
přebírá sanitka. Volám Jirkovi a ten skvěle zajišťuje další: můj odvoz a
odvoz kol, tlumočení v nemocnici. Mě při čekání ještě podpořily LeHa, díky.
Hanu ještě dvě hodiny v nemocnici pozorují, dělají CéTéčko. Aniž by chtěli
kromě pasu cokoli, tak ji propouští, předávají zprávu s CD s CT, nechtějí
ani jedno euro, ještě volají taxi.
Večer ostatní doháníme a v restauraci (vybral Staník!) máme ještě výhodu, že
ostatní již ochutnali a sdělují nám své zkušenosti před naší objednávkou.
Nemohli jsme se ale účastnit tradiční "naší" francouzské večeře "ochutnej
kousek a pošli dál". |
 |
 |
 |
| |
|
|
 Po 30.7. Loučení
(10 km)
Poslední noc, poslední moře, poslední víno, poslední nákup sýra. Sprcha,
foto s květinami a jedem. Bohužel ne na kole, ale autobusem. Út 31.7. Ignácovo překvapení
(0 km)
V 02:30 dostávám dar k svátku. To se mi ještě nestalo. Bílé víno (to
je divné, vždyť ví že preferuji červené) a s takovou divnou, přelepenou
vinětou, asi to koupili na poslední chvíli u pumpy. Jsem ale potěšen, že si
vzpomněli.
Až doma zjišťuji, že ta viněta je pohled s přáním a to víno je od našeho
vinaře, to bílé co mi chutnalo! Až jej budu pít, tak všichni budete
škytat, jak na vás budu vzpomínat. Patří vám abecední dík, Hanko, Lenko,
Mileno, Rudy, Staníku, Stáňo! |
 |
| |
|
|
Fotogalerii uvidíte, když si sednete
vedle mne
nebo
lehněte k
 |
| A pro jistou ještě jednou odkaz na
povídání Rudy!
K dispozici je i
podrobná mapa našich cest dle GPS souřadnic a log našich tras ve formátu
GPX. |
| Zapsal a fotil Hynek
a StaR korekturu provedla
Hana. |
můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.