Krušné hory a
západní Čechy

(2x Iva)

Sobotní vstávání jedenáctého dne v měsíci únoru bylo opět nestydatě brzké a temnější než černá arabská káva. Kolem šesté ranní jsem už vycházela z domova, abych chytla ten správný bus na Mělník. Z Prahy mimo mě vyrážela ještě další trojice cyklistů, v tento den též převlečených za běžkaře. Už v autobuse zaznamenán prvý úspěch - nad hlavami v sítovém prostoru pro zavazadla nalezen pytlík asi deseti zcela čerstvých koblih. Náplň oranžově meruňková. Koblihy očividně nepatřily žádnému ze současných cestujících a tak záhy byl nález náš. A hned bylo po ránu veseleji.

Na mělnickém autobusovém nádraží na nás čekala dvě auta, schopna pohltit 9 a 6 pasažérů. Nakonec nás odjíždělo 14 lačných běžkování v horách. Cílem se staly tentokrát hory Krušné, konkrétně Moldava, kam vlakem dorazili další dva kamarádi-cyklisti, ovšem patřičně běžkařsky ustrojeni a vyzbrojeni. A rázem nás bylo 16.

Že se jedná v jádru o zakuklené cyklisty, prozradil jeden technický defekt. Kolegu nepříjemně pozlobila běžkařská bota - její podrážka se více a více odlepovala, až z původně nenápadného "žraloka" se stal nebezpečný dravec.Ten téměř znemožňoval další pohyb na běžkách. Hrozilo akrobatické běžkování po jedné lyži s odpichem volné nohy. Naštěstí někdo vylovil z útrob batohu lyžařský pásek se sucháčem a "žraloku" se definitivně svázala - zalepila huba. Celkově ujetou trasu bych ohodnotila takovými slušnými 30 kiláčky, jak bývá poslední dobou mým zvykem. Střízlivější odhady kamarádů mě usměrnily - bylo to 26 km.
Nakonec jsme se všichni tak trochu rozšoupli v moldavské čínské restauraci, kde při objednávce i konzumaci exotických jídel se i dobře pobavili. Návrat domů do nížin hladce bezproblémový. Jedno auto nás Pražáky dokonce zavezlo až k metru Ládví. A tak náležitě osvěžena a okysličena pobytem a pohybem v horách určitě vydržím nápor dnů pracovních v začouzené Praze. Ale už teď přemýšlím o repete. Všechny spřátelené cyklisty-běžkaře zdraví Iva.
Fotogalerie obsahuje 23 obrázků, podívejte se.

Jak se běžkuje na západě

Odněkud z neznámých temnot se vynořují velké sněhové vločky, hustě jedna vedle druhé. A jak zdivočelé včely útočí na přední sklo našeho auta. Jedeme třicítkou, kola zápasí s narůstajícími vrstvami sněhových jazyků. Pomalu míjíme znehybnělý kamion, jen jeho obří kola se beznadějně protáčí. Z příkopu poněkud komicky našikmo trčí osobák. Netočí se mu nic. Tak takhle nějak vypadalo naše cestování dvěma auty (mělnický transit s 9 a pražská škodovka s 5 pasažéry) v pátečním podvečeru prvého březnového víkendu. Sněhová chumelenice nejchumelovatější (jak by podotkl po svém Staník spolu s Nohavicou "a furt kurva padá").
Cíl = penzionek pana Slivky v západočeských Počátcích. Náš víkendový azyl a základna, odkud hurá za ještě zimním dobrodružstvím na běžkách. Výborný kuchař pan Slivka nás vítá jako bodrý, shovívavý strýco - k jeho vydatné večeři (gulášek s bramborovými noky) zasedáme něco málo před jedenáctou noční. Dřív se to v tom psím počasí prostě stihnout nedalo. Spát se jde v brzkých ranních hodinách druhého již dne.

Po neméně vydatné sobotní snídani (dominovala výborná šunko-sýrová pomazánka) se konečně vyráží běžkovat. Celou akci naplánovali a běžkařské trasy rámcově načrtli mělničtí cyklisté v čele s Pepém. Za HaHy spolek účast tradiční - Lenka + já. Počasí přeháňkové, s mírným sněžením, které jen občas přidává na intenzitě. Ráz celého běžkařského výletu lehce dobyvatelský i trochu dobrodružný - stopu si většinou sami prorážíme, nejednou se vyrovnáváme se poněkud nerovným terénem a čas od času hledíme v mapu a dohadujeme, kudy dál. Zvláště při točivých sjezdech a mezi stromy si užíváme dosti legrace. Pádů nepočitatelně, nechybí ani ty více kuriosní. Několikrát to mrskneme přes státní hranici sem a zase tam a tak se běžkařsky realizujeme i u našich německých sousedů. V Lubech slabá hodinka k doplnění tekutin - někdo Plzní, jiný Bernardem, další svařáčkem. V samém závěru dne, již při pomalém šeření mnozí odepínáme lyže a zdoláváme Vysoký kámen (773) - přírodní to skalní útvar s úchvatným výhledem do širého kraje. K panu Slivkovi se to stihlo kupodivu ještě za světla a tak večeře (výtečná svíčková) byla prvně v kulturním čase, jak to má správně být. A volná zábava hluboko do nočních hodin.