Lyžovačka inakšie sjazd nebo-li dolekopcárstvo

Poslední dobou se kolem mě začala stahovat mračna. Janička se několikrát nenápadně zmínila o sjezdovkách. Vzhledem k tomu, že Silvestra jsem si vyvzdoroval, bylo mi ihned jasné, že další vzdor bych neustál a o Pyrrhovo vítězství nestojím. Běžte však s lyžařkou, která briskně sjede černou na Čerťáku a ani se nezastaví, běžte jen tak zvoleje! Nezbývalo než využít služeb lyžařské školy na Tanvladském Špičáku. Telefonická domluva proběhla rychle, vymínil jsem si výuku za večerního lyžování, s odůvodněním, abych nebyl za pitomce. Odpovědí mi bylo, že takových pitomců tam mají denně 50. Děkuju pěkně, určitě přijedu.

Špičák v zimě je strašně vysoký a prudký kopec, téměř hora. Instruktor mě, nevím jak odhalil a se slovy: "To jste vy, co dnes volal?", mě uvítal a k zapůjčení lyží, holí a bot vybídl. Staral se vzorně a vše, kromě mého umu, bylo závodní. Kdy jste naposledy sjezdoval? Tuto otázku jsem očekával, ale ne tak brzo, proto ta má špatná nepromyšlená odpověď. Úmysl byl dát mu najevo jak jsem na tom špatně, odvětil jsem: "V dobách, kdy si ženy ještě neholily klíny". To je dobře, opáčil, alespoň nemáte blbý návyky a zavelel: "Nejdříve si kousek vybruslíme do svahu". To byla jasná šance jak se trochu blýsknout před ním i ostatními lyžaři. Jenže, krátké hole a široké lyže mají svá specifika. První tři zápichy holí šly do lyží a já okamžitě nabral ztrátu 3-4metrů. Nezměrným úsilím a kolébáním se, připomínajícím chůzi gorilího samce jsem kýžené mety dosáhnul zároveň s ním. On odpočat a v pohodě, já na doraz. Zřejmě proto mi unikla první slova instruktáže. Hluboký předklon zadek dozadu, hole spojené před sebou a soustružíme v hranách první zatáčku přes celou šíři sjezdovky. A druhá strana. Vybruslit, nyní již pomaleji, a znova a znova. Pochvaly byly fajn, jen kdyby je nehalekal přes celý dojezd. Mimochodem po druhém sjetí mi začal říkat kolego. To mě hodně zvedlo, fakt.

Jdeme na vlek. Vzpomínka na Hynka a jeho patálie mě lehce znervózněly. Kotva mezi nohy a výstřel z kanónu mě odlepily tak rychle, že jsem se země nechytal. Po krátkém vzlétnutí a dopadu, na lyže, jsem začal stoupat. Snaha působit uvolněně a přirozeně byla marná. S přibývajícími metry vzduch řídnul a dostavila se první křeč. Zatím jen nepatrná, ale já věděl svoje. Nahoře kotva třeskla a já se v předklonu s nosem u sněhu došoural ke "kýženému "sjezdu. Lidé dole byli malinkatí. A já tam nahoře, nad nimi. To byl pocit. Tak jedem jedem, tlačte to do jazyku, ramena dopředu a do hran. Tlačil jsem, hranil a vykrajoval točky. Povel, tlačit do jazyku, mi nebyl jasný, ale tlačil jsem co to šlo a nechápal jaký to má pro jízdu význam a až dole se dozvěděl, že šlo o jazyk u bot a tlak holeněmi. Co jsem ve skutečnosti dělal jsem mu neprozradil a neprozradím to nikomu.

Opětovné pochvaly a stoupající sebevědomí mi dodaly a já oslovil přítomné lyžařky. Ty mladé jsem neupoutal a ty co pamatují stejnou dobu dávnou minulou, jako já, což už vím, že je výhoda, jsem zajímal do té chvíle, než si přečetly nápis na mé svítivě zelené vestě. Zpomal-začátečník. Asi nic pro jejich naturel. Pomohl opět instruktor, řekl: "Kolego, jezdíte dobře, vestu sundejte". To byl krásný pocit. Nově příchozí se se mnou bavili a děvčata z Benátek nad Jizerou jsem ohromil znalostí erbu města, pochválil jim zámek v renesančním slohu s sgrafitovou výzdobou a upravenou zámeckou zahradou. Děvčata nevyužila možnosti vymanit se z tenat nevědomosti a tmářství a jejich dotazy směřovaly spíše k tomu, zda znám tu a tu hospodu a támhle, že dobře hrajou. Nohy však žádaly své, tedy spočinutí a já se nerad rozloučil s instruktorem, několikrát mu poděkoval a odkvačil domů.

Dnes jsem fit, nohy mě téměř nebolí. Taneční kroky byly a stále jsou mnohem náročnější aktivitou.
Pěkně se mějte, hodně se smějte a rádi mě mějte.

Zdraví a z pod Špičáku mává Zd


Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.

Na hlavní stránku HaHy