Skrz italskou holinku od moře k moři
Apeniny 2006

Prolog:

Začátkem září jsem se rozhodla zaplnit volné místo na cykloakci mělnického Mike klubu - Apeniny II. od moře k moři.
Vyrážet se mělo za 3 týdny - oj, času dosti.

Dva dny před odjezdem zakoupila hladší pláště zn.Schwalbe. Den před odjezdem synek Dušan mé MTB kolo přezul, skrz jazyk procedil, že na pláštích "vlaštovkách" bych měla být rychlejších, ale kolo by po potřebovalo vycentrovat. V den odjezdu kolem poledne mi v cykloservisu kolo centrují - zvoní mobil, že obytná Avie s dobrou polovinou posádky již před naším domem a čeká jen na mě. Kruci, vždyť se měla pro mě stavit ne dřív jak za dvě hodiny! Zplavená potem se řítím z Kobylis na vycentrovaném kole, to zahodila do Avie, přihodila připravená zavazadla, spacák, karimatku... Ještě teď tuto uspěchanou vzpomínku těžce vydejchávám.
Ale smažme ji a hurá vstříc apeninským zážitkům, kde čeká italská holinka, že ji na kole přešpiknem napříč opravdu od moře k moři.
A to zhruba v jejím středu od moře Jaderského přes národní park Gran Sasso k moři Tyrhénskému...

 

   

21.09.06 - čtvrtek:

Jsme už komplet všichni a vjíždíme do Plzně, mého rodného města, abychom se před dlouhou cestou pořádně posilnili - objednáváme poctivou českou pozdně odpolední večeři a orosené plzeňské.
Posádka obytného vozu Avie čítá 6 mužů a 2 ženy - je přece jenom ještě "babí léto" a tak to s Klárou zachraňujem.
Řidič Vláďa z Kostelce šoféruje na plný úvazek - poměrně důležitá osoba.
Michal 1/3 - lídr celého apeninského výletu. Aby hoden svého jména, šofér skoro na třetinu úvazku. Jinak spíš tvůrce cyklotras /občas se nechá ukecat k zajížďce do hlavního města a pod/. Má sebou červené silniční kolo značky Trek.
Výhradně na silničních kolech jezdí i "hoši čerčanští", Pavel a Láďa. Pavla znám už trochu z "Krále Šumavy", dobrá známost - má totiž firmu, co maluje pokoje. Láďa je zase blázen do papoušků, ví o nich snad všechno a doma jich má minimálně 15. Navíc je Láďa dost podobný atletu-oštěpaři Janu Železnému. Což je důvod k veselým poznámkám a tak krácení jinak dlouhé cesty.
Kalimera netřeba představovat - své kolo trekové by nevyměnil za nic a svou osobitou bílou helmu už teprve ne. Jinak výtečný navigátor pánů řidičů a taktéž v sedle kola.
Kolo trekové vlastní i Luboš - má zásoby domácího celozrnného chleba a dost toho ví o správné výživě.
Jelikož na treku jezdí i Klára, jsem jediná, která tu zastupuje kolo horské. Nevšímaje si některých narážek a pohrdavých pohledů věřím, že můj červený horáček ještě všem ukáže.

22.09.06 - pátek:

Brzce ranní spaní, dá se říci přímo na Brenneru. Avie zde zaparkovala vedle jednoho statku.
Pozdější toaletu + snídani realizujeme na jedné benzínce.
Vzpomínám na Dušana - má narozky, dneškem je plnoletý. Před 18 lety jsem měla fakt jiné starosti...
Pozdně odpolední koupání v moři - není nejčistší, plavou zde různě dlouhé větve stromů, ale je možnost sladkovodní sprchy.
Něco před půlnocí nacházíme místo pro Avii a pro sebe nocování - jde o posezonně uzavřený kemp mezi městy Roseto a Pineto.
Čtyři spíme venku pod širákem, druhá půlka posádky uvnitř Avie.

23.09.06 - sobota:

Z kempu, který to už pro letošek zabalil, odjíždíme. Hygienu a snídani dokonáme opět u benzínové pumpy.
Zde též dáváme dohromady naše kola, pokud možno harmonicky je sladíme s našimi těly a konečně vyrážíme kolmo podél mořského pobřeží.
Ještě slané osvěžení ve vlnách moře v předměstí Montesilvano.

Pak už prvé stoupání - projíždíme malebným městečkem Loreto.
Procyklujem skrz naskrz městem Penne, času je dneska dost. Parkujeme poblíž jezera Lago di Penne - tam se odehrává i naše hygiena. Voda je osvěžující, dá se plavat, ale přistup nevábně bahnitý.
Spaní opět pod širákem.
Ujeto 62 km, převýšení 474m.

24.09.06 - neděle:

První pořádné zakousnutí do pohoří Apenin. Apeniny tvoří páteř Apeninského poloostrova, ta se táhne od výběžků Alp při Ligurském moři až po jihozápadní cíp Kalábrie v úctyhodné délce 1400 kilometrů. Šířka hřebene kolísá od 30 do 150 kilometrů. Původ třetihorní.
Ve střední části Apenin se zdvíhá divoké pohoří Abruzzy, kterým celý hřeben vrcholí. Součástí je i národní park Gran Sasso se svou dominantou - horou Corno Grande 2914 m. A právě sem někam chceme, právě sem někam máme namířeno.
Stoupáme a stoupáme, stále vzhůru skrz Campo Imperatore -za 2.světové války zde internován Mussolini a v r.1943 odtud unesen německými letci.
Skalnaté svahy masivu prudce klesají do hlubinných údolí. Překonáváme národní park Gran Sasso, jež se v podobě vápencové hradby zdvihá severovýchodně od města L' Aquily. Masív Gran Sasso má velice pestrý reliéf - hluboké lesy, zelené pastviny, náhorní planiny, horská jezera, tajemné soutěsky i nebezpečné štíty. Stáda krav a volně pasoucí se koně - symbol nespoutané svobody v přírodě.
Je neděle a davy Italů piknikují - grilují, pojídají, popíjejí, diskutují. Kolem pobíhají děti a pouštějí si papírové draky.
Pro nás fascinující obraz nedělní taliánské siesty.
Ale my si chceme ještě sáhnout výše - po nekonečně úmorném stoupání zdoláváme vyhlídkovou odbočku pod Monte Portella /2388 m/. Nachází se zde horní stanice z Fonte Cerreto, v těsném sousedství observatoře.
Přilehlá chata je ve výšce 2126 metrů, my se fotíme u cedule-poutače ve výšce 2100 m.
Odměnou je nám lahůdkový sjezd. Nocujeme na parkovišti horského střediska Fonte Cerreto. Kemp totiž nečekaně zavřený. Musíme se spokojit s hygienou z pet-lahve - a hle, celková očista těla litrem a půl čisté vody se zdá dostačující. Jdu spát opět pod širák, ale trochu se opožďuji a tak ve tmě kluky už nenajdu. Schoulím se vedle parádního bodláku, nebe plné hvězd, ani brýle nechci odložit. Ale spánek je rychlejší, víčka těžknou, noc chladí a to ticho... krásně hladí.
Ujeto 85 km, převýšení 2320 m.

25.09.06 - pondělí:

Na rozdíl od předchozích rán je můj spacák celý orosený. Vyškrábu se příkrou strání na parkoviště, kde i v Avii se to počíná hýbat.
Horkou vodou zalijeme čaj, kafe, instantní vločky či nudle, zakousneme chleba a něco k tomu, prostě lehce posnídáme a bez dalších cavyků vyrážíme na dnešní poněkud pošmournější etapu.
Z Fonte Cerreto stoupání kroutící se silničkou mezi pastvinami až do průsmyku Passo delle Capanelle /1299 m/.
Klára sedla na kolo dříve a opustila nás, aby měla náskok. Nějak ji však nemůžeme dohonit. Jela vůbec správně? Ale ano, v ohybu zatáčky pod kapličkou na nás čeká. Klára chytla druhý dech a její forma nebezpečně stoupá. Taky bych to do nekonečných kopců potřebovala.
Od kapličky všech nás sedm, pěkně pospolu absolvuje osvěžující sjezd až k jezeru Lago di Campotosto. Ještě před jezerem narazíme na dědulu - makarona. Po komunikaci rukama-nohama od něj kupujeme ovčí sýr a trvanlivý salám v podobě dvou větších buřtíků /asi z vepříka/. Částečně obkroužíme jezero, projedeme liduprázdnou vesnicí, pak ještě houpavě nahoru i dolů a jsme v městečku Amatrice.
Zde pečlivě vybíráme kavárnu-cukrárnu ke kratšímu posezení. Objednáváme cappuccino a nějakou tu koblihu či croissant. Michal koštuje něco jako rybí piroh, dává mi kousnout - není to špatné, jen poněkud mdlé, možná špenát by to spravil.
A opět do pedálů. Začíná však lehce pršet, střídavě i o něco více. Kontaktujem mobilem našeho řidiče Vláďu a vybíráme příhodné místo pro Avii a tím i zakončení celé dnešní etapy. Zadařilo se - Avie usedla poblíž obce Grisciano vedle nevelké říčky Fiume Pinto.
Hygiena je tedy vyřešena, ale hlavu si ve studené říční vodě opět neumyju. Tradičně jako první se jde mýt Luboš, poreferuje, jak to bylo skvělé, osvěžující /do mělké říčky si i lehal/, pak ho následujeme my děvčata, nakonec i někteří ze zbytku posádky.
Stále prší - všichni spíme dnes v Avii.
Ujeto 73 km, převýšení 779 m.

26.09.06 - úterý:

Od samého rána poměrně chladno, mlhavo. Směr Tino, Tufo, kudrnatými serpentinami výš a výš až na Forca Canapine /1543 m/.
Pár metrů přede mnou jede Klára, často se mi rozpouští v mlze.
Na okamžik vystupuje její silueta z mléčné páry a po chvíli se do ní opět noří.
Dojedeme kluky - mají divnou zábavu: Pavlovi spadla s řidítek brašna s kamerou v poměrně strmém srázu. Opatrně se pro brašnu spouští a opatrně se s brašnou škrábe k nám vzhůru na skalnatý převis.
Dobře to ještě dopadlo.
Na Forca Canapine dáváme horký čaj. Mezi tím se mraky rozestupují a nám se naskytnou úchvatné výhledy do národního parku Monti Sibillini.
A další neméně úžasné obrazy při sjezdu do starobylého italského města Norcia /604 m/. Dominují krásné "gobelínové barvy". Klára to musí vědět, když se restaurováním gobelínů živí.
Projedeme městem Cáscia, začíná opět pršet a tak balíme dnes dříve. Avie to zabodne u prostorného koryta pro dobytek či ovce, asi 10 kilometrů před městem Leonessa.
Do korýtka přitéká vodovodní trubkou stále čerstvá voda - o hygienu celého těla je postaráno. Jen mytí vlasů opět odkládám.
Venku mokro, pod širák jde spát jen Luboš, ostatní se tulí v Avii.
Ale kolem půlnoci další pršení - i Luboš se jde radši tulit k nám.
Ujeto 75 km, převýšení 1370 m.

27.09.06 - středa:

Budíček naplánován na sedmou ranní. O půlhodiny dříve však pořádný rachot - nějakému dlouhému obr náklaďáku se zachtělo našeho místečka při korýtku.
"Popeláři!" křikne Láďa a rázem jsme všichni vzhůru. Ne, né, nejsou to popeláři - je to velký nákladní vůz pro přepravu hospodářských zvířat. Očividně autu překážíme a tak Michal, jen tak v nočních trenkách, bleskurychle hmátne po volantu a přeparkuje Avii na relativně bezpečné místo vedle.
Jak záhy pochopíme a pak už jen ohromeně přihlížíme, sváží tento motorizovaný obr stáda ovcí z hor.
Čistím si zuby u korýtka a sleduji ten pro nás nezvyklý mumraj.
Bečící hnědavě zbarvené ovce /že by druh "horské ovce apeninské"?/ jedna za druhou jsou vháněny po šesti skupinách do všech třech pater přívěsu i vozu. Za pomoci asi tří, čtyř ovčáckých psů, za asistence asi šesti Taliánů. Kam je asi povezou? No kam, do vytopených chlévů asi těžko...
S Klárou a Kalimerem sedláme kola dříve než ostatní hoši - ti nás na svých kolech silničních určitě rychle dohoní. Jak se v průběhu dnešní těžké etapy ukáže, zas až tak rychle nás neměli.
Projíždíme starobylým městem Leonessa. A pak už jen stoupání, šplhání vzhůru a zase stoupání... Ukrajujem metr po metru, nadmořská výška graduje. Je to jak s rtuťovým sloupkem na teploměru při horečce. Tady na vyhlídce Monte Terminillo /1901 m/ pod Sella di Leonessa
/2004 m/ to však ledově fučí, zapocení z nedávného stoupáku nepříjemně studí. Navlékáme na sebe co se dá, v podstatě vše co máme. Michal nás dojel ještě před vrcholem, ostatní dojíždějí teď.
Připravuji se na dlouhý a prudký sjezd. Je sice nádherně splavný, ale taky mrazivý jako polibek Zimní královny z Andersenovy pohádky.

Konečně dole a konečně teploučko. Naše trio - Kalimero, Klára a já - přibržďuje před masivním opevněním města Riety. Svlékáme přebytečné svršky a "kalimeřím tempem" pokračujem v likvidaci dalších kilometrů dnešní cykloetapy.
Ta je velmi pěkná - malebné výhledy na stará italská městečka.
Jako "ptačí hnízda" uplácaná na kopci přezíravě dominují kraji.
Je opravdu co fotit, Kalimero má i co filmovat.
Contigliano, Cottanello, Caspéria, Torrita Tiberina, Sant' Oreste, Rignano, Mazzano... Hele, cyklista... Hele, vždyť je to Michal! Ten pak pendloval mezi naší smíšenou trojkou a tou zadní trojkou klučičí. Nakonec do toho kluci opravdu šlápli a cca hodku a půl před soumrakem nás dojeli.
Za totální tmy triumfální příjezd do cíle. V kempu u jezera Lago di Bracciano nás vítá řidič Vláďa. První kemp v apeninské anabázi.
Hurá - funkční sprcha. Hurá - teče teplá voda. Hurá - konečně si umyju vlasy. A poslední hurá, největší a nejsilnější - dnešních ujetých 162 km s celkovým dnešním převýšením 2300 m je můj nový osobní cyklorekord.

28.09.06 - čtvrtek:

"Všechny cesty vedou do Říma". Jako jeden silný hlas útočí na lídra Michala, že bychom se do hlavního města Itálie měli i s koly podívat. Jsem zřejmě jediná, komu se ve vedru do Říma nechce.
Michal se však přece jen nechá přesvědčit, pak přeplánuje zbytek apeninského putování a nakonec vyráží za námi.
Via in Roma neveselá. Bereme to vedlejšími silničkami, ty často lemovány nevábnými odpadky. A vedro nabírá na intenzitě. Lituji, že jsem nezůstala u jezera, nepřisedla k tichým a přemýšlivým rybářům.
Čím blíž k hlavnímu městu, tím větší dopravní hustota až chaos. Kolo jako dopravní prostředek se však ve velkoměstě osvědčuje - je hubené a jako takové všude snadno proklouzne, protáhne se, chvíli může i po chodníku. Kličkujeme mezi motorizovanými makarony se stále větší bravurností, ztrácíme respekt z větších dopravních kolosů a pevněji nabýváme na jistotě. Na druhé straně - Italové-řidiči jsou k nám docela ohleduplní. Často nám vyjadřují své sympatie krátkým troubením.
Michalův úprk za námi se realizuje nejkratší cestou, t.j. po hlavní silnici průměrnou rychlostí přes 27 km/hod. Z kempu k ceduli Roma to Michal zhltnul za rovných 52 minut. Setkáváme se na Svatopetrském náměstí, součástí to Vatikánského státu.
Ukazujeme si okno, odkud obvykle mává papež davům věřících. Jsme tu snad jediní cyklisté - fotíme se.
Od nám. sv.Petra směřujeme i se svými koly na jihovýchod - obdivujeme Castel S. Angelo neboli Andělský hrad. Je to dost mohutná stavba ležící při Tiberu, původně sloužící jako mauzoleum pro římského císaře Hadriana. Dnes má charakter musea. Doléhá časová tíseň - ani na kole se nedají objet všechny památky Říma v jednom dni. A tak jen stihnem trochu nakouknout do terénu archeologických vykopávek.
Po monumentálním Michelangelově schodišti se dostáváme na náměstí Pza del Campidoglio. Uprostřed stojí jezdecká socha císaře Marka Aurelia, v čele náměstí je Museo Capitolino s mimořádně cennou expozicí antického sochařství. Nechybí ani proslulá bronzová Kapitolská vlčice s dvojčaty Romulem a Remem.
Nesmíme vynechat další z dominant Říma - obrovskou stavbu amfiteátru Flaviovců čili Koloseum, postaveného císařem Vespasiánem a jeho synem Titem. Elipsovitá stavba má 4 patra, 4 brány, místa pro 50.000 diváků. Byly tu pořádány gladiátorské hry, včetně zápasů s divokými zvířaty.
Rozhodujeme se pro pozdně odpolední oběd. Zodpovědně vybíráme restauraci, kde utratíme svá Eura. Zadařilo se, sedíme venku pod velkým slunečníkem, vidíme na kola a čekáme na své menu. Někteří mají pizzu, někteří špagety. Plus zeleninový salát. A nakonec citronový likér a italské kafe. Kafe??? Spíš pidi-kafíčko, tak na jeden hlt, bez cukru silně hořké, s cukrem nechutně přeslazené.
Špatně se s představou taliánského kafe srovnávám a sním o pořádném čtvrtlitráku chutné české kávy. Je čas k návratu. Navzdory "kávovému" zážitku jsem v dobrém rozpoložení.
Řím se svými krásnými památkami mě dostal, dopolední nenálada je ta tam. A proplétání v husté dopravní zácpě mě dokonce začíná bavit. Stačí mít odvážného předjezdce a já pak taky odvážná.
Ještě se nedobrovolně rozdělíme na dvě skupiny /3+4/, navzájem se ztratíme a po slabé hodince se zase shledáme.
Již za soumraku opouštíme věčné pulsující město Řím a za černočerné tmy přijíždíme do našeho kempu při jezeře Lago di Bracciano.
Byl by hřích nevykoupat se zde a tak si jdu ještě do sladké jezerní vody zaplavat. Noc je poměrně teplá, vzduch voňavý a spaní pod širákem tak vlahé...
Ujeto 91 km, převýšení 430 m.

29.09.06 - pátek:

Opouštíme bezpečné zázemí jezera Lago di Bracciano - začíná realizace našeho posledního přesunu. Je slunečno, až dost teplo.
Opravuji - až dost vedro. Směr na Sutri, Ronciglione, chvíli podél jezera Lago di Vico, dále Tuscánia, Canino, Musignano. Zajíždíme do oblasti bohaté na památky po kulturním národu Etrusků, do poměrně zachovalé hradní tvrze Vulci Canino. Vracíme se a chceme projet původně na mapě vyhlídnutou stezkou k pobřeží. Zdá se ale značně nerovná, místy i bahnitá, prostě sjízdná tak akorát mým horákem, těžko pak pro kola silniční.

Obracíme se a po silnici se dostáváme do pobřežního městečka Montalto. Potřebujeme však dále do Ansedónie a tu vyvstává problém.
Do Ansedónie lze pouze:
1) po rušné víceproudé silnici
2) po moři
3) po železnici
4) mikrobusem /lelkuje před nádražím/.
Dálnici zavrhneme, loď /ani vrtulník/ neobjednáme. Mikrobus neoslovíme.

Zbývá stará dobrá železnice. Ale vlaková souprava je moderní, tichá a jelikož na malém nádraží nelze koupit lístky, drze se i s koly vecpem doprostřed jednoho z vagónů. Je nás pouze 5 - Pavla s Láďou jsme ztratili již dříve, zřejmě kluci nezajížděli do památkové reservace Etrusků. Mobilem se dovídáme, že to riskli po dálnici.
Průvodčí ve vlaku se nekoná a my jako černí pasažéři se pohodově projedem cca 15 minut do příští stanice.
Do Ansedónie zbývá ještě pár kilometrů. Rychle se šeří a ještě rychleji je tma. Zkoušíme kolmo při mořském pobřeží, což jde jen velice krátce. Do temné buše se neodvážíme, volíme raději osvětlenou dálnici. Blikáme o stobrdo a doufáme, že nás nikdo nesmete. Nesmetl, po rušné silnici to nebylo zas tak dlouho.
Úzký paprsek země, tzv. Tombolo della Giannella, spojuje ještě se dvěma dalšími paprsky poloostrov Monte Argentário.
A právě tento paprsek nás dovede na kýžený poloostrov a nakonec do kýženého kempu. Je to ten snad nejvzdálenější a nejvysněnější kemp na světě, pro tuto noc ale náš - Kemp s tím největším "K".

Je rovných 21:00 a tma větší než tam někde v místech nejintimnějších.
Ujeto 158 km, převýšení 1450 m.

 

   

30.09.06 - sobota:

Probuzení do příjemně prosluněného rána. Pohodová snídaně, nespěcháme, zbývá nám poslední cyklovyjížďka - částečné obkroužení poloostrova Monte Argentário. Nakukujeme do přístavů, obdivujeme moře - jeho tyrkysově modrou hloubku, jeho chvějící se horizont, tajemný, lákavý, plný příslibů... Vysoce stoupáme, až někam za skalní útesy, odtud širší vyhlídka na protilehlé strmé svahy. Kocháme se a kocháme...
Ujeto 43 km, převýšení 330 m.

Končíme tak, jak jsme minulý týden v sobotu začali - slaným vykoupáním v moři. Je už trochu chladnější a má v sobě i kus nostalgie umírajícího léta...
Přejela Apeniny na horském kole, dost dobrý na mne, pomyslím si.
A už teď vím, že si počkám na léta příští, která se teprve zrodí. Že se budu chtít vrátit. Ano, vrátím se. Iva

   
 

Fotografie jsou Luboše Uhlíře a daleko více jich najdete na uhlici.rajce.net

Zapsala Iva , odborně radil Michal Třetina (Mike),  korekturu provedli Hynek s Hanou

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy