Slovensko  - Dolný Kubín a jeho horské okolí

Milena za ČR a Lojza za SR jsou ti, jimž můžeme děkovat za pěkný týden ve Slovenských horách. DĚKUJEME. Česká reprezentantka několik týdnů před zahájením navštívila místo pobytu, vybrala ubytování a s Lojzou (její známý z akcí vodičů pro nevidomé) projela autem trasy. My je pak jen projeli na kolech. Asi takhle:

Sobota 2.7.2005: Šestnácti procenty zpět nahoru?

(30 km) Po 160 e-mailech (na konferenci HAHY v červnu) se nás sešlo všech ČTRNÁCT v ubytovišti-učilišti v obci KŇAŽIA. Až na menší  zpoždění stále dešti zkrápěné skupiny (Hanka, Iva, Dušan) způsobené vrtáním do střechy auta (nebo jen do zahrádky?) jsme byli všichni na místě po obědě, mohli si připít a vyjet na první minivýjezd nebo dát odpoledního šlofíčka.
Dojeli jsme do Srňacie, kde pro auta a silniční cyklisty cesta končí. Ne tak pro nás. Po poradě s místními houbaři jsme vyjeli, spíše vytlačili kola horskou loukou, za jejímž vrcholem nám klesající sluníčko vykreslilo horskou scenérii. Šestnáctiprocentním klesáním jsme sjeli kolem beranů, kteří tentokráte nechali Hanu na pokoji. Zde jsem po konzultaci s mapou zjistil, že jsme úplně jinde, než byl plán, a navrhl, že si těch šestnáct procent vystoupáme. Kupodivu nebyl nikdo mým návrhem nadšen a tak jsme se vrátili zpět přes Vyšný Kubín.
Večer nám pak Lojza se Zlatkou (fce: manželka) ve společenské místnosti navrhli, kudy jezdit a kudy to moc nepůjde (tudy pak jel Zdeněk).
 
 
     

Neděle 3.7.2005: Ta asfaltka přece někam musí vést!

(70 km) Přes Vyšný Kubín (rodiště P.O.Hviezdoslava) jsme přes Osádku vystoupali do sedla Vrchvarta. Odměna nás opět neminula: asfaltka lesním údolím podél Tepľianky (pěkně studené) nás bez šlápnutí dovedla do  Lúček (lázně). Zde jsme se věnovali opravě duše, pití (sírano-hydrouhličitanovej, vápenato-horčíkovej, hypotonickej, termálnej vody), pózování u soch a pozorování vodopádu. Po ukončení všech těchto činností jsme dojeli do Partizánskej Ľupči (vlastní web), kde nás místo partyzánů čekala hospoda. Zde jsem se věnoval první lekci pití piva (malé světlé pivo - rychlých cca 6 g cukrů).
Po obědě a vyučování jsme přešli na chvilku na luční cesty a přes Liptovskou Štiavnicu a nedisciplinované zdržení u fresek v Kostolu všetkých svatých (omlouvám se) dorazili do Ružomberoka a Váh nás dovedl na odbočku do Komjatné. V této vesnici jsme se občerstvili na schodech u restaurace. Pak se naše skupina rozdělila (Hana a Dušan dolů, zbytek dle rady domorodce nahoru - mezi nimi jsem kmital já) a zase u cykloznaček spojila. Tyto nás doprovázeli jen chvilku. Protože jsme ale jeli po asfaltové cestě, věděli jsme, že nás tato někam dovede. Ano, na louku - ideální na spásání nikoli na jízdu. Po několikerém kličkování jsme dofuněli ke skupince slovenských bajkerů, kteří nám naznačili cestu k silnici. Z vyprávění víme, že každá z dalších skupinek jela trochu jinudy, nakonec jsme se ale našli a mohli tak oslavit Mileniny narozeniny nejen výstřelem z děla.
 
 

 

     

Pondělí 4.7.2005: náročná

(95/120 km) Za velkého provozu (který chvilku i pozastavujeme) jedeme po trase MTB (dle cyklomapy!) do Oravského Podzámku, funíme do sedla Príslop vydejcháváme ve sjezdu přes Babín do Námestova. Tohle že měla být trasa MTB? Vždyť to byl asfalt počet TIRáků, co nás předjel byl obrovský. Nechápu značkaře této trasy (také jsem to vydavateli mapy napsal).  
Chvilku jezdíme okolo nádrže Orava. Protože na pláže je to daleko, volí děvčata vstup do vody kousek od staveniště a po trochu bahnitém vstupu je voda báječná - alespoň dle jejich informací. My hoši se obětujeme* a hlídáme svršky našich nymf, Staník z větší vzdálenosti z prostor restaurace. Tam jsme za chvilku všichni. Pod slunečníkem se sedí dobře, jen cena piva je obrovská, nevylepšili si to ani bonbony k účtu. *(ta voda i vlez vypadaly odpudivě - nechápu jak tam dívenky mohli vlézt)
Popolední cesta do Oravské Lesné je již klidnější, zvláště po odbočení na lesní cestu. Protože chata Kohútik je zavřená, pijeme vodu z horského pramene místo piva a není to špatné. Na místě, kde je konečná stanice Oravsko-kysucké lesní železnice končí asfalt a Staník statečně chvilku tlačí svou silničku. Nastává bod rozhodnutí číslo jedna. Dát se vlevo zpět do Oravské Lesné nebo vpravo do Muzea Kysuckej dediny? Iva a Dušan jedou (později se ukazuje, že rozumně) vlevo, objevitelé vpravo. Zde se silnička sjezdem dolů nadechuje k tomu, aby se mohla vyšvihnout nahoru do sedla a začít padat dolů k Výchylovce. V polovině klesání u turistické odbočky se Hana zastavuje a rozhodujeme: "Tudy NAŠE cesta nevede". Stoupání zpět je kruté, ale za chvilku jej máme za sebou. Při sjezdu do Oravskej Lesnej lámeme rychlostní rekordy, abychom mohli rychle doplnit ionty z žlutého nápoje s bublinkami.
Další cesta byla přesně dle Dušanovy předpovědi:
- hezká silnice se zákazem vjezdu aut, která tudy stejně jezdí (bez komentáře)
- rovnoměrné stoupání lesem (na závěr jsme jej měli plné zuby, spíše nohy)
- ve sjezdu do Zázrivej (vlastní web s pěknými fotkami a informačním střediskem) pěkné výhledy (tak, tak).
Bohužel až teď, při tvorbě webu jsem si uvědomil, že se zde natáčel na Oskara nominovaný skvělý film (kamerou, příběhem, hereckými výkony) ŽELARY. My jsem zde pouze ocenili černé pivo a to, že pro Staníka právě (vy)budovali lepší asfaltový povrch. Tak jsme tedy "vláčkem" dosvištěli do DK.
O dalších slastech této etapy si nechte vyprávět Růženčiným pozadím.
Večer jsme se pak dozvěděli od Pražské sekce, že "na BÉČKU jezděj ďyvný lidi" a poslechli v přednesu Lenky sloupek Ester Kočičkové o pražské metru.
- -
     

Úterý 4.7.2005: NÚ* pěšky i na kole

(60 km). *pro neHaHyjáky: NÚ=naprosto úžasné. Tento den byly naše trasy rozděleny: Ha+Hy jeli k strejdovi do Banskej Bystrice, ostatní nandali pohorky (ne, teď to jsou trackové boty) a obdivovali horstva z jiného úhlu. Předkládám zprávu z bloku s nadpisem Schenker Stinnes Logistics:
DK-> Párnica -> Zázrivá ->Terchová ->Vrátná Dolina. Parkování na Starom Dvore. Lanovkou na Grúň -> Chata na Grúni. Tam pivo a borovička. Výstup na Poludňový Grúň. Po odpočinku směr Stoh a Rozsutec. V sedle pod Stohom občerstvení. Výstup na Rozsutec. Z Rozsutce sestup na sedlo pod Rozsutcem (celý den počasí NÚ) a přes Horné Diery do Štefanové. Tam pivo a přesun do hospody Starý Majer. Večeře v podobě piva, borovičky a bryndzových halušek. Po dobré večeři odjezd domů a sprcha, kafe, bochte, panák atd...
Ze slovního popisu cesty jsem pochopil, že všichni byli především nadšeni tím, že začalo pršet až přesně v okamžiku, kdy si sedli do hospody k večeři. Věcná připomínka od Evy:... musím se ozvat k reakci popisování co se týče našeho NS (naprosto skvělého) pěšáckého výletu. Jistěže bylo vynikající, že jsme přesně stihli se schovat před průtrží mračen. Ale nejhlavněší byly nádherné zážitky jsme všici měli po závěrečném zajímavém výlezu na samotný Rozsutec a na úžasné výhledy z této krásné hory.

Já s Hanou jsme navštívili Fialovi, popovídali si, pojedli si a s plným žaludkem prokličkovali Banskou Bystricí směrem na jih. Při stoupání jsme potkali sestupujícího cyklistu a pomohli mu zapůjčením pumpičky. Byl to jistě kouzelný dědeček, který se nám už za hodinu odměnil. Po dojetí celkem nudnou krajinou do Čerína jsme zatočili na Čačín a teprve v Polnickej Huti začala pěkná jízda lesní cestou. Hana okoštovala dobrou studenou železitou vodu, na rozcestí, kde směrovky přesně ukazovaly mezi cesty nám cyklista-favorista poradil kudy dál (první z odměn dědečka). U horské bystřiny Zo'lná jsme pozorovali, jak ve Slovensku je oblíbené kempování (autem dojeď na louku k vodě, postav stan, rozdělej oheň a griluj). Po pozorování střihačů ovcí jsme dojeli na sedlo pod Jeseňovým vrchem, kde nám kouzelný dědeček dal další dar - cyklistu, který jinak doprovází v cyklocestovce. Ten nám popsal celé okolí s možnými výlety až tu budeme příště. Místo jízdy přes Strelníky (místní říkají Šajby) doporučil v mapě nevyznačenou cestu od Povrazníku údolím podél Driekyně a pak podobnou podél Hronu. Protože jsme se tvářili nedůvěřivě, rozhodl se k operativní změně cesty a jel s námi! A komentoval! A byla to pěkná cesta!
Večer byla diskutována suchá/vlhká/mokrá varianta zítřka.
- -
     
     

Středa 5.7.2005: i za deště je to (skoro) fajn

(35 km) Prší, občas i leje. Ač včera několik desítek minut probíhala (veselá) porada co a jak za jaké vlhkosti vzduchu, tak je v hlavním stanu u Mileny opět svolána porada. Vzniká několik skupin.
Skupina A jede autmo ke známým do Liptovskej Anny (zde "Dežaváci" s občerstvením, termálním rybníčkem) pak se věnuje nákupům a také shánění zubaře pro chudáka MiMi. Podle pozdějších fotek se v tom rybníčku fakt vyblbli.
Skupina B (JaZd, Hahy) též autmo navštěvuje Oravský hrad, kde potkáváme známou "Babču" z výpravy do Portugalska. Expozice byla rozsáhlá, plná lidí, ukázek, bohužel s průvodcem, kterého průvodcování evidentně děsně bavilo.
Po obědě v místní Pizzerii jsme v základně zaujali pozice ležících střelců, ve které se nám dost líbilo. Dlouho bychom to ale nevydrželi (Hana určitě ne, i dnes (17.7.) během plánovaného poslechu pohádky s klimbáním vyrazila k truhlíkům a zahradničila), a tak jsem zahájil odpoledne vědeckých otázek a odpovědí:
- vyjedeme v dešti na Kubínskou Hoľu? Ano
- bude něco vidět? Ano, mlha s občasnými dírami
- je lepší ta Hynkova nová pláštěnka přes ruce? Ano, ale nesmí jet kolem kamion, co mi ji převleče přes hlavu.
- zvětší se ta díra v pláštěnce, co zpočátku funguje jako úchytka na kolo? Ano, hodně, až tak, že znehodnotí celou pláštěnku
- má tento typ pláštěnky jiné nevýhody? Ano, nejde smrkat, není vidět na mapu a tachometr, blbě se v ní čůrá
- jde sníst a vypít horkou čokoládu, studené pivo a česnekovou topinku bez následků? Ano, bez problémů
- kdo s námi v restauraci na vrcholku bude kromě majitelů chaty? Jihoamerický seriál
- je lepší na holé nohy v sandálích ve sjezdu promočená ponožka nebo obal na bundu? Vyjde to úplně na stejno.

Večer se pak všechny skupiny spojili při volejbalovém utkání v tělocvičně.

- -
     

Čtvrtek 6.7.2005: skanzen

( 105 km) Za šedivým nebem se sluníčko marně snaží propíchnout mraky a svými paprsky ukázat cestu. Zkoušíme (HaHy, Zd, Duš) to tedy sami. Ne vždy se nám to daří a tak se po chvíli ocitáme vonném seníku hned v první obci Bziny. Hrobníci ze hřbitova na nás mávají  a ukazují kudy dál. Pomalinku se za Zdeňkova vyprávění drápeme přes Medzibrodie na Pucov, Pokryváč, abych se z něj slalomově (mezi  dírami  a kameny) spustili do Osádky. V klidu dojíždíme do Malatiná, kde náš červená značka vede bahnitou cestou a kouzavou travou. Na Zdeňkovu (je ozdobený blátivou bradavicí na špičce nosu) radu měníme rádi původní plán MTB a krásnou lesnickou asfaltkou sjíždíme na okraj Liptovskej Mary abychom ji za chvilku opustili směrem na Kvačany a jejich dolinu. Mé volání po zastávce není vyslyšeno a tak (správně s prázdným břichem) absolvujeme fyzikou prověrku v kamenitém stoupání prorážejíc navoněné polské turistky. Cesta vede kaňonem se smrčinou, na dně burácí hučí zurčí potok. Paráda. Škoda jen, že jsme nenavštívili Mlyny.
Pak na okresce soutěžíme v rychlosti s autobusem, který staví každých 300 metrů.
67 km ukazuje tachometr, když jsme v cíli u Zubrovce (podívejte se na aktuální web-kameru!) ve Skanzenu oravskej dediny. Před prohlídkou naplňujeme žaludky chlebem, pivem, česnečkou a  strapačkami, kola nám schovávají ve dvoře správy skanzenu, a tak s klidem prohlížíme exteriéry i interiéry budov. Při odchodu se setkáváme nejdříve s RaS+Evou+Mirkou, kteří byli na Roháčských plesech (doporučuji kliknout), a pak i s Ivou, Janou, Lenkou a Hankou, které jely v našich stopách. Nepotkáváme jen Milenu, která úpěla u zubaře.
Nastupujeme do "vláčku", který tvoříme vlastními koly a těly a ten nás za 90 minut dováží do Kňažia, kde zakončujeme výpravu besedou o gramatice nad Martinerem.
Večer se pak dovídáme, že i Milena s Milanem projížděli též Malatinou. Ty dva sám starosta pozval na besedu do lenošek, diplomaticky si nevšímal jejich zablácených nohou na peršanech a požádal je o propagaci Bačovských dní (celoštátne podujatie prezentujúce minulosť a súčasnosť valaskej kultúry, výrobky poľnohospodárov a služby turistického ruchu) v Praze. Je to aktivní ves s aktivním starostou.
 

Pátek 7.7.2005: píchací den

(101 km) Fakt to stálo za to. Jako první defektoval Dušan. To už HaHy měli za sebou stoupání na vedlejší asfaltce od Kukučínova rodného domku z Jasenové. Žádná auta, asfalt, prostě skvělé. Jen těsně pod vrcholem třicet centimetrů tlustá vrstva mazlavého blátíčka (jak jsme se později dozvěděli od domorodců, jednalo se kal z čističky). Hahy to vzdali a vydrápali se strání na hlavní silnici, Zdeněk se jako pírko přenesl (nechápu).
V Komjatnej se scházíme a nedáváme pivo (došlo). Jako druhému se podařilo vypustit vzduch s duše Hynkovi. Opravuje a ostatní jedou, jedou až přejíždí. Trošku se vrací a šťastné shledání oslavujeme jídlem. Dostáváme operativně bryndzové pirohy, já v rámci výuky poprvé piji 12° pivo. Při odchodu nejen Ha, ale i Hy zjišťují, že jsou jejich kola bez potřebného tlaku v pneumatice. Takže zase oprava. To již ostatní jedou nejdelší dolinou Velké Fatry Ľubochnianskou dolinou. Dříve tudy vedla úzkorozchodná železnice s vlastní elektrárnou, nyní je to taková cesta ve stylu JC - průkopníci slepých uliček. Postupně se všichni obrací a u sámošky v Ľubochni čekají (v zesilujícím dešti) na ostatní otočivší se.
Pak odjíždíme na adrenalinovou jízdu s kamiony do DK. Mileně se to líbí ("To k tomu patří"), Milan v rámci dnešní tradice také píchá. S Hanou v závěru hledáme rozlévané víno. Nakonec se nám jej podaří nalézt po navigaci místního opilce. "Ta kola tady ale známe", no jasně, to jsou stroje Evy a Milana, ty už nakupují.
Večer k nám přichází Lojza se Zlatkou a přináší džus. Baranní. To je totiž žinčica se slivovicí. Nakonec se ukazuje, že tento výlet se všem velice líbil. Že by to bylo tím džusem?
 

Sobota 8.7.2005: vlhká

(70 km) Ráno pražská sekce odjíždí směr Olomouc a Praha. Sudetská sekce s JaZd vyráží na Choč pod vedením horského vůdce Staníka. Při zjištění, že kluzkost terénu je stejně velká jako rozhled malý, se vrací na základnu. JaZd ještě objíždí místní bači a kupují žinčicu a ovčí sýr.
Hahy s koly na autě zakládají základní tábor v Liptovskom Mikuláši na parkovišti u hypernovy. Cílem je průjezd Demänovskej doliny. Šedivé mraky jako opona zakrývají Ďumbierské Tatry a nemohou se rozhodnout o svém pohybu. V okamžiku, kdy vjíždíme do lesa se rozhodují: dolů - a jako zvukový doprovod spouští pleskot deště na vozovku. Pláštěnky zakrývají naše vršky a vlhké spodky se starají o výhřev těla. Po chvilce váhání:
- vrátit se do DK a Čech?
- navštívit jeskyně (zvlášť pikantní v promočených botách)?
- pokračovat v dešti vzhůru?
vybírá Hana tu třetí. Po hodině a půl jsme na konci silnice a po chvilce hledání se fotografujeme u Vrbického plesa v Jasné. Po několika neúspěšných pokusech v hotelech (soukromá akce, zavřeno, draho) končíme v občerstvení, kde jsou velice vstřícní i vůči vlhkým hostům: kola smíme nechat ve verandě, na kterou je vidět. Sundáváme promočené svršky a ohříváme se u plápolajícího krbu (fakt, nevymýšlím si). Paráda. Z nabídky vybíráme česnečku, halušky a bravčové koleno. Protože je to bufet, platíme hned při objednávce. No platíme, chtěli bychom, ale nejde to. Peníze (úplně všechny) zůstaly v autě na parkovišti, tam jak byl ten podezřelý bezdomovec a škemral o osm korun. Omlouváme se, navlékáme studenovlhké textilie na ještě nezahřátá těla a frrr z kopce do LM.
Uff, jsou tady. Nakonec došlo i na ty halušky a česnečku.
Déšť nás provází i po obědě. Nepodléháme mu ani při stoupání k Žiarskej dolině nad ním vítězíme, vzdává to. Odměnou nám jsou výhledy na louky, Liptovskou Maru a horské štíty odkrývající cudně svou krásu poodhalováním šatů ušitých z mlh a mračen. Stálo to za to.
 
Zápis & foto  Hynek, korekturu provedla a text doplnila Hana

Sem můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy