Lago di Garda

Právě (15.9.2005) jsme se vrátili od jezera. Od jezera, které připomíná moře, od jezera, nad nímž se TYČÍ skály, v nichž jsou tunelové cyklotrasy (všimněte si, že nepíšu cyklostezky), od jezera, u nějž roste nejen víno, ale i kiwi, od jezera, o němž se píše i v cykloturistice 2005/10.
Otevíráme s Hanou láhev šumivého červeného lambruska a vzpomínáme, jaké to bylo.
   
     
Galerie obrázků ve větším provedení se objeví po kliknutí ZDE    
 

Sobota 10.9.2005 50 km, převýšení 650m, Sarche-Monte Casale-Riva
Při nakládání našich kol jsou průvodci překvapeni: Na MTB zájezd s crossovými koly?
Po přibližně 12-hodinové cestě náš tripáčtí průvodci Mára (veselý ferátista) a Radek (zodpovědný cyklo-průvodce) dovezli na parkoviště u jezera Toblino (245 m.n.m.). Měníme oblečení busové na cyklo, plníme u kohoutku lahve a zpočátku jedeme společně. Cesta je dobrá, jen stále dost vzhůru (to ještě nevíme, že jiné cesty tady nejsou).
Hana získává i zájezdové prvenství, má první defekt. Cesta je asfaltová, pak šotolina, pak zpevněná betonem a občas prokládaná mazlavým jílem a musíme se přiznat, oba s Hanou své biky (čti bajky, nikoli býky) tlačíme. Na vrcholku Monte Casale (682 m.n.m.) se zcela mokří oblékáme a měníme směr vzhůru na dolů. Klesání je vlhké jílovité, kořeněné, občas kamenité, někdy skalnaté, někdy skalnatohladké s vráskami vyhlazenými desetitisíciletými čůrky. Velice často kolo i vedeme. Odměnou za strádáním nám jsou výhledy, které jinak patří jen ptákům a hlaďoučkoasfaltový sjezd na závěr, kdy teplota stoupá, a cesta je místo skal lemována vinicemi, jablečnými sady, olivovníky...., všechno jim odpouštím, až do Rivy, městu na břehu jezera Lago di Garda.
Ubytování v hotelu Paradise (mapa) je pěkné, Hana si jen zanadává nad italským vybavením kuchyňky, v losování (padl orel) s druhým párem vyhráváme ložnici místo rozkládacího gauče v kuchyni.

   
     
Neděle 11.9.2005 70km, 1800m Riva-jezero Ledro-Tremalzo-Riva
Bylo to přesně tak, jak se všude o místních cestách píše a profily tras ukazují. Ráno jsme od Rivy (62 m.n.m.) šlapali do pedálů a odpoledne mačkali páčky brzd.
Nejdříve jsme si po staré silnici zakličkovali v tunelech nad jezerem, pak poctivě šlapali asfaltem až na vrcholek Tremalzo (1974 m.n.m.). Vrcholek byl bohužel v mracích a tak jsme si o výhledech mohli nechat jen vyprávět od průvodců. Spustili jsme se tedy po kamenitém povrchu dolů a mysleli při tom na poznámku v popisu trasy: "Pozor na bezmozky, jde o život" a na to, že se nám podařilo se zdravotně nepřipojistit. V některých úsecích jsem o Hanu přicházel, bylo vidět totiž jen 8 metrů. Zvláště emotivní pak byl průjezd černým tunelem, končícím bílou mlhou. Připomínalo mi to líčení lidí, kteří již již opouštěli tento svět a popisovali své pocity.
Po opuštění vrcholových mraků nám slunce předestřelo modrou Gardu sevřenou do tvrdého (dolomitového) obětí hor. Mohl bych napsat, že "omámeni trasou jsme opustili trasu 428 na nesprávnou 101", ale lhal bych. Trasu jsme sledovali, nenechali se rozptýlit pohledy do krajiny ani místními domorodci, kteří tento den měli nějakou místní slavnost, ani zkoumáním děla z první světové, ani nás nerozhodila auta jedoucí proti nám na absolutně "neautové" hoře. Prostě jsme najednou byli na stojedničce. Cyklistický patron (který to je?) byl ale s námi a dovedl obloukem trasu zpět na chtěné Passo Rochetta. Pak jsme již v klidu své oře svedli (ne sjeli, svedli) na asfalt a nechali se gravitací dopravit na základnu. Při cestě se ukázalo, jak Italové umí skvěle česky. Hana na skupinu zahoukala a pravila (svou specifickou intonaci) "Ti ..... snad neuhnou". A hned se dočkala bouřlivé odpovědi včetně mávání rukama nad hlavou. Rozuměli jí.
Večer jsme při procházce vnímali vlastně středomořskou atmosféru s restauracemi na pobřeží včetně hráčů na kytaru, jež lehce doprovázelo šplouchání vlnek narážejících na přístavní mola. Úplný závěr byl pak ve znamení kličkováním mezi kapkami deště, během sprchovacím deštěm a mytím v dešťových oponách.
 
   
     
Pondělí 12.9.2005 80km, 1300m, Passo Pian delle Fugazze - Monte Pasubio - Riva
Voda padající z nebes posunula nakládání kol o hodinu, kdy už byla modř převažující barvou na obloze. Sluníčko nás za pomoci autobusu dotáhlo do sedla. Stoupání po lesní kamenité cestě se po projezdu tunelem změnilo na stoupání cestou v kamenném moři prošpikovaném skalními tunely. Tlačit se ale (skoro) nemuselo, na vrchol k chatě generála Papa (1928 m.n.m.) jsme dojeli. Prohlédli jsme si začátek cesty 52 tunelů (Strada d.Gallerie) válečné zásobovací cesty (1915-18 viz např. deník Raichlanda Kamila).
Vzhledem k tomu, že dalekonosné výhledy začal zakrývat mrak, jehož součástí jsme se za několik minut stali, byl sjezd stejnou cestou dolů nejnáročnější z celého zájezdu. Teplota klesla na 6 stupňů a spustil se studený déšť. Hana měla nohy (v cyklosandálech, jak jinak) tak zkřehlé, že dvě zastavení skončila pádem. Naštěstí se počasí změnilo a u autobusu nás oba čekala odměna. Hynek dostal teplý párek a Hana hladkou silnici, která nás nad krásným kaňonem, podél vinic, obrovských jablečných sadů a krasovýhledů na jezero dovedla  k našemu hotelu. Tam jsem dovedl kolo i já, 200 metrů před cílem jsem píchnul. Kdo umí, ten umí.
   

Kameny naštěstí nepadaly

Až tak moc vpravo jsem se nedržel

Zasloužené bagety

Startovací dráha Vorlů

To není model,
to je kostel ve skále

Desítky přechodů
     
Úterý 13.9.2005 68 km, Riva, jezero Lago di Tena, passo Ballino, Ponte Archa a zpět (vlastní trasa)
Dneska bych si ráda ušetřila mrznutí ve sjezdech a poskakování po kamenech. Ráno jsme si pospali a dle rady Radka (na náš požadavek koupání+asfalt) jsme začali klikatit z Rivy k jezeru Lago di Tenno. Zákaz vjezdu kol, který jsme kupodivu poslechli, nás provedl cyklotrasou uličkami krásné kamenné vesničky Pranzo a v 11:30 jsme byli u zeleného jezera. Než jsem se stačil převléknout a vytasit foťák, Hana už rozháněla ráznými tempy zvědavé ryby, které se "přišly" podívat kdo to ruší jejich klid. U jezera jsme byli prakticky sami; to do té doby, než se z křovin vyloupl páreček. Za chvilku s ním Hana zcela plynně hovořila. Byli to totiž moravský páreček. Když můj pohled padl o kus dál do travin a viděl jsem pohozený obal od tyčinek Fly, usoudil jsem, že je to jezero české.
Po obědě jsme zašli na kofein. Hana si dala klasické malé espresso (1€), já zaexperimentoval s caffé d orzo (1.4€). Experiment se nezdařil, byla to silnější melta.
Odpoledne jsme projeli sedlem Ballino do úrodné jablečno-vinné roviny za ním a na závěr si zahráli na průkopníky slepých uliček. Cesta na vrcholek Monte Tombio (841 m.n.m.) totiž končila drátěným plotem, který sice šel přelézt, ale na vrcholku jsme našli jen zbytky krytu, betonovou plošinu na sběr dešťové vody a vyplašily ovce v bunkru. Žádný epochální výhled. Sesvištěli jsme do sámošky coopu, nakoupili lambrusko a udělali si pěkný večer.
   

To není chrám, toť elektrárna

Ten světlý flek na hladině
je Hana
     
Středa 14.9.2005 58 km, 960 m, Riva - Monte Velo - Drena - Sarche
Musím přiznat, že tentokráte jsme několik kilometrů na začátku jeli po rovině podél řeky Sarca do městečka Arco. Hodili jsme okem na hrad, najedli se cukrů a začali serpentýnovat po silnici na Monte Velo. Několikráte jsme se loučili pohledem s Lagou a obdivovali se leteckým výhledům do údolí. Po obědě na vrcholku jsme vrstevnicovali a několikrát zastavovali kvůli panoramatům. Sjezd byl neobyčejně dlouhý a tak jej Hana zpestřila výkřikem u party anglických downhillistů, kteří se hned vrhli na pomoc. Nebylo jí třeba, duši vyměnit umíme sami.
Na vodorovné cestě před Drenou (mapa) jsme na rozcestí objevili hieroglify, pak barevné žáby, houby, žraloky... Byly to výsledky setkání moderních umělců (?) umístěné ve skaliskách v rámci projektu 3000. Dost věcí nám připadalo jako kýč, dost věcí bylo poničených vandaly, ale asi jsme jich také dost neobjevili, což jsme zjistili až na webu nalezených fotkách.
V závěru nastal Hanin ráj. Po projetí kamenným mořem za Drenou vhodným k natáčení sci-fi přišlo koupání v jezeru Lago di Cavedine a pak začal ovocný orgasmus: vlevo hrozny, vpravo jablka, vlevo jablka, vpravo kiwi, vlevo hrozny, vpravo ořechy, vlevo hrozny... Tečkou pak bylo koupání v žiletkově studeném jezeře Lago di Cavedine a samoexkurze v místních vinicích.
   

gardatrentinonline.it

Zbytečná značka v
kamenném moři

Po najetí myše celý stromek
     
     
Závěr: Našla jsem místo, kde bych chtěla žít. U jezera  v zimě určitě neklesá teplota pod 10 stupňů. Spousta ovoce na každém kroku a kdybych náhodou v zimě zatoužila po sněhu, stačí vyjet do Alp. Akorát běžeckých tras asi moc nebude. Zájezd MTB se dá zvládnout i na našich kolech, ale sjezdy nejsou fakt žádná zábava.
U jezera jsme byli jen v severní části, jistě by stál za průzkum i jih. Ač jsme jezdili po trasách MTB, jdou najít i běžné cykloturistické cesty.
   
     
Odkazy:    
     
Zapsali a fotili Hynek s Hanou, korekturu provedla a text  doplnila Hana.

Sem m můžeš psát a reagovat i ty, čtenáři.


Na hlavní stránku HaHy