Prolog: V úterý večer mě začala
bolet
záda v oblasti beder, takže jsem pouze pomalu chodila a v noci se bolestí
budila. Ve středu jsem zkusila brufen, nezabral. Ve čtvrtek už to bylo lepčí
a v pátek už jsem měla těžký absťák z nedostatku pohybu, takže jsem vyrazila
na aerobic. Teda nic moc, flákala jsem se a večer jsem pro jistotu
přikládala teplý gelový polštářek. Ale jinak byla docela čilá!
Na sobotu jsme se rozhodli pro Jizerku. Letos jsme odtud ještě nevyráželi
a navíc v Béďově se proháněli závodníci, akorát rosničkáři předpovídali vítr
a to není pro Jizerku ideální počasí. Ráno jsem vstala a ouha, záda tvrdě
odmítala poslušnost, ohnout se k umyvadlu a k ponožkám bylo nad jejich
síly, ale zaťala jsem zuby a přiložila gelový polštářek. "Chceš jet?"
zahájil Hynek výslech. "Chci", odvětila jsem a připravovala mu sváču.
"Opravdu chceš jet?" Hynek přitvrdil a začal nasazovat soucitné pohledy.
Nakonec svůj výslech ukončil dlouhým proslovem: "Když řekneš, taxe vrátíme i
kdyby to bylo hned na začátku a víc o tom nebudu mluvit." Byla jsem ráda, že
výslech skončil a tiše jsem přemýšlela, jaxi zavážu boty a připnu běžky, ale
co, problémy budeme řešit až nastanou. V autě jsem si zapla vyhřívací potah
a bolest definitivně pochopila, že se mnou nic nepořídí a odtáhla.
Již cestou z Horního Polubného jsme si všimli, jak vítr víří sníh, i když
obloha byla nádherně modrá. Na Jizerce jsme vjeli na parkoviště a vítr počal
cloumat autem. Ani se mi z auta nechtělo, ale jiná alternativa se
nenabízela, záda nebolela, takže jsem namazala sádlo, Hynek se rozhodl pro
bruslení a pak chvíli hledal čelenku, kterou jsem viděla, že si nesl ráno do auta
zavěšenou na špičkách lyží. Nakonec natáhnul kapuci,
vztekle praštil dveřmi auta, na dotaz "Ty si ani nedokážeš vzít čelenku",
štěkl "Ne" a vyrazili jsme. No,
držela jsem se při zdi a jela stálým pomalým stařeckým tempem. Vítr nám
fučel do zad, takže stačilo roztáhnout ruce a jelo to samo i do kopce. Hynek
byl mým tempem nadšen. Stačil fotit, svačit a vždy mě v pohodě dohnal.
Panoramata se sqěla, výhledy byly nádherný, ale jaxem se zastavila, začala
mi být zima a to sem byla fakt dost oblečená. V pohodě jsme dojeli přes
Bunkr, Vlašský hřbet a Hraniční na Smědavu. Odtud jsme pokračovali po
červené na Předěl, kde jsme zavzpomínali na letní cyklovýstupy na Paličník a
po zelené jsme se vydali na zpáteční cestu. Mysleli jsme, že budeme trochu
schováni před větrem, ale to jsme se zmýlili. Teprve teď si nás vítr
vychutnal (i jihovýchodní vítr je krutý..), takže jsme postupovali v předklonu a jakmile jsem zdvihla trochu
hlavu, vmetl mi do tváře vířící sníh. Vydrželi jsme i závěrečnou cestu
od Pyramidy na parkoviště, ale kdyby mi někdo vjel do cesty, taxem přes něj
upadla. Což se samozřejmě povedlo mně, uhýbal jsem na
zmrzlé silnici psu (kupodivu ne našemu) a plnou vahou svých sedmdesáti kil
kecl na hyždě. Ještě teď, když dosedám na spodní pravou tváře musím být
opatrný.
Na parkovišti jsem vlezla do auta a Hynek se rozhodl, že je čas naučit se
nasazovat řetězy. Je šikovný, povedlo se mu to, takže cestu do Tanvaldu jsme
absolvovali se sněhovými řetězy. Doma jsme zjistili, že si Hynek položil
chytře čelenku na plochu pod zadním sklem, tam, kde se normálně vozí vajíčka
a která se při otevření kufru sklopí, takže čelenka nebyla vidět. |
|